Control

Bacha, budou spoilery. A budu taky sprostá, mám teď takovou náladu. Vysoce depresivní film, po kterém jsem vymyslela definici génia. Génius je ten, co se oběsí ve 23 letech a zůstane po něm něco dalšího kromě nedokouřené cigarety. Hudba, se kterou film velice zručně pracuje, je hutná jako vzduch a stejně zkurvená. Bolí to, když nedýcháme, a když dýcháme, tak to bolí a bolí tím víc a dýl. Poetická mluva rozeřvaný duše vábí jednu sortu lidí a tu druhou odpuzuje. Zelená a červená mají stejnou barvu, takže jak se kruci pozná, který srdce krvácí. (01.09.2010)

Film je bohužel zcela nepřekvapivý. Corbijn je skvělý tam, kde se to od něj očekává – krásné černobílé fotografie, vytváření „miniklipů“, záběry z koncertů a naopak zcela selhává ve většině pokusů vyprávět příběh. Nejde jen o místy až zoufalou zmatenost v pohybu na časové ose (příliš často je zcela nejasné, zda se děj mezi dvěma scénami posunul o den, měsíc nebo rok), domnívám se, že velkým tvůrčím omylem bylo rozhodnutí zaměřit vyprávění téměř výlučně na postavu Iana Curtise (potažmo tedy jako předlohu použít knihu Deborah Curtis), přičemž popisovaný milostný trojúhelník je schéma, na němž si Corbijn spolehlivě vylámal zuby. Control by určitě prospělo větší (respektive alespoň nějaké) vykreslení charakterů osob, souvisejících s firmou Factory, ale především zbylých členů Joy Division. Peter Hook a Bernard Sumner totiž nebyli jen bezvýznamnými postavičkami, obsluhujícími basu a kytaru. Byli to právě tito dva pánové, kteří (společně se studiovým producentem Martinem Hannettem) stáli za oním nezaměnitelným soundem Joy Division. (26.02.2008)

Pokud jde o Joy Divison jsem like a virgin, nehodnotím, co a jak bylo nebo nebylo a na čem si režisér vylámal zuby nebo dostál cti ... z hlediska historie kapely. Jednodušší už jsem to mít nemohla, jen jsem se dívala a poslouchala, chvílemi polkla nebo - když někdo pronesl mou větu, protože se mu zrovna stalo, co někdy mně - uronila slzu. Bezpochyby nejvíc na mě zapůsobil Sam Riley ... zahrál Iana Curtise jako anděla, který měl smutné oči, i když letěl nahoru. Měl hudbu, lásku, slávu, přesto byl na sebe sám a ta osamělost neřvala, jen tak tiše černobíle sténala a to bylo to, co se mi na Control moc líbilo. (30.04.2008)

He's lost control. Maybe he has never had it. Jeden z mála opravdu dobrých životopisných filmů, neutápějící se v tupé slepé adoraci, lítosti nad tím, jak nám všem bude chybět či jak ten jeho nebohý konec byl smutný a tragický. Divák má při něm volnost, může mlčky pozorovat Ianův život, má možnost ho soudit i nesoudit, každý dle své povahy a chuti. Může v něm vidět člověka, který ze všech sil bojoval s těmi tisíckrát vzývánými, zprofanovanými "vnitřními démony", ale i slabocha, který nedokázal než vylévat svou neschopnost, ovšem i občasné radosti, do textů písní Joy Division. Ale vždy má možnost cítit, že ony texty odráží jeho život. Silné ****. (15.08.2009)

Vůbec si nejsem jistý, do jaké míry jde o poctu Joy Division nebo o zachycení vnitřních bojů a emoční nestability úzce provázanou s talentem Iana Curtise. Film na jednu stranu v některých scénách okázale prázdný a strojeně depresivní, na druhou stranu jsou to právě ty atributy dokonale vystihující Curtisovu prázdnotu. V žádném případě ale Control není komplexní, alespoň ve smyslu zachycení konkrétní tamější hudební sféry; na to tu má Sam Riley příliš mnoho prostoru. V čemž ale není nutné vidět negativum: o to méně čistě hudebních scén, což by učinilo z Control čistě fanouškovskou podívanou. Přes ty vady na kráse a jistou akademičnost to ale nakonec celkem funguje. (28.08.2015)