Same Time, Next Year
Na budúci rok v rovnakom čase
Obsahy(2)
V malém hotelu nedaleko moře se uprostřed léta seznámí muž a žena. Jejich vzájemné okouzlení je tak veliké, že Doris a George Peters se pak pravidelně po dvacet let scházejí jednou v roce, daleko od svých rodin. Stráví spolu vždy jeden víkend. Na tom by možná nebylo nic zvláštního, pokud bychom nevěděli, že oba mají nejen své manželské partnery, ale každý také tři děti. Jejich milostný vztah prochází různými stupni vývoje... Divácký film vznikl podle slavné divadelní hry hra Bernarda Sladea (řadu let se uváděla s úspěchem i u nás), komorní příběh o manželské nevěře i lásce zároveň neobvyklým způsobem dokumentuje vývoj americké společnosti. (Česká televize)
(více)Recenze (187)
Mám moc rád výrok Timothyho Learyho, že když se během šesti či sedmi let vymění všechny buňky v lidském těle, „ten istý“ člověk již není týmž – a tento film a zřejmě i jeho předloha to až příliš dobře ilustrují. Dialogy různých, bezmála nespojitých, lidí spojuje cosi, co přes poslední vteřinu zůstává záhadné. Stavba snímku, která by to mohla (a snad i měla) jemně a nenuceně vyslovit, o tom nic nevypoví. Co s tím? Jde jen o efektní divadelní iluzi? Nepochybuji, že drama, které bylo tomuto snímku předlohou, je zdařile napsáno a že svědčit ze sdílejícího hlediště všem těm proměnám, jimiž se osudy obou hrdinů, slívající se v jeden osud společný, ubírají, může přinést silný zážitek i tomu, kdo si nemyslí, že naplňovat život lze na více jevištích najednou. Film, skvěle zahraný – jako na divadle – však postrádá (na rozdíl od dramatičnosti) „filmovosti“, která by jej povýšila nad repliku divadelní hry. Chronologicky řazené scény neintegruje nic než vlezlá písnička a patetický sled fotografií co otisků času. Vtipně napsané dialogy toto smělé vizuální klišé pokaždé rozbijí – ale odstranit je přirozeně nedokáží. A tak se v tomto podivném rytmu střídají variace na milenecké znovuobjevování v historických souvislostech s americkým nacionálním patosem – a divák stále očima bloudí k té první chvíli, která to celé vyprávění předurčila… ()
Nadčasové dílo o nadčasovém tématu je vzorově vyvedenou sondou do života doby ne nedávné a dotýká se pozoruhodným způsobem nejvnitřnějších věcí čiověka a jeho života. Toto pokojové divadlo, převedené takřka dokonale do filmové podoby, naznačuje dvojpólovost a vzáemné doplňování se jak "pocitového", tak "dialogového" hraného filmu. Vedle skvělé režie tu musí být herci, dorostlí svých životních šancí. V obou případech - netroufal bych si upřednostňovat brilantního Aldu oproti neméně skvělé Burstynové - to zvládli měrou vrchovatou. (Je jasné, že zvolený model setkávání o výročních víkendech je pro autora výchozí sondou, ne životní normou či dokonce povyražením.) PŘÍŠTÍ ROK dokládá opakovaně potvrzované kritérium: sebenablýskanější forma bez nosného obsahu retarduje do prázdnoty a průměru - v tom stále ještě lepším případě. ()
2 různé snubní prsteny, 26 víkendů během 26 let, 1 domácí porod, 113 (pravděpodobně ale 114) pohlavních styků, 1 žádost o ruku a 9 445 dnů, kdy mohli být spolu, ovšem úcta, pohodlnost a setrvačnost byly proti. Účetní umí vyjádřit v číslech ledasco, ale pak jsou tu hodnoty, které při zpětném ohlédnutí za člověka neúprosně formujícím tokem času nijak sečíst nejdou.. Divadelní původ z toho stříká na všechny strany, takže nepřekvapí, že se vyniká lehkostí konverzace a hereckou interakcí. Zatímco Ellen Burstyn přirozená v každé „proměně“, expresivní Alphonso D´Abruzzo mi vždycky nepřipadal jako jeden a tentýž člověk (byť zkoušený osudem). Jeho první lehce neurotická, slabošská a pocitem viny zasažená verze nevěrníka mi spíše připomínala majora Franka Burnse v těle Hawkeyho Pierce, ale za tím asi bude jen má deformace z oblíbeného seriálu.. ()
Před pár dny jsem byl velmi "Before Midnight pozitivně" naladěn a Lima zmínil v diskuzi snímek žánrově příbuzný, a to sice Same Time, Next Year. Zvědav jsem ulehl do své rakve a pustil si to. A jsem spokojen. Robert Mulligan, filmový autor mimojiné slavného To Kill a Mockingbird šel asi v roce 1977 na Brodwayi do divadla a zálibila se mu stejnojmená divadelní hra od Bernarda Sladea. Šli spolu na kafe nebo se ožrali a Slade (žeru tohle příjmení) mu napsal scénář. A o čem že to vlastně je? V roce 1951 se ušlápnutej účetní George (žeru tohle jméno) v podání Alana Aldy a v té době nehodná přívlastku Doris Ellen Burstynová potkají ve výletní chatové oblasti. George otevře Doris dveře do recepce Výletních chat a pak s ní jí v jedné místnosti. Doris má radost, že na ní George mrkl. George si k ní po chvíli přisedne a začnou na sebe otevírat pusy. Po chvíli si přesednou ke krbu a to už pomalu končí úvodní písnička a George se ráno (mírně zděšen) probouzí vedle Doris v jedné z výletních chat. Vsuvka. Omlouvám se, že to popisuju jako grotesku. Konec vsuvky. Jako správný gentleman se snaží zdrhnout, ale všimne si, že Doris je taky vzhůru a tak se s ní rozhodne pokecat. Asi se tu nějakým menším spoilerům nevyhnu, ale to je u tohoto filmu docela jedno. První překvapení vám docvakne docela brzo. S Before Sunrise - Sunset - Midnight to toho zas tak moc společnýho nemá. Čekal sem jeden dlouhej dialog pokud možno sympatickejch postav, kterej se bude odehrávat třeba v období 2-3 let, ale ono se to přátelé odehrává ve skromném časovém ohraničení 26ti let. Ještě jednou slovy. DVACET ŠEST LET! První průser je nasnadě. Není to tu vyřešené jako v jiných filmech, kdy 30 ti leté hrdiny hrají 34 let staří herci a pokud ti stejní mají hrát šedesátileté tak zakouzlí mejkap dipartment. Ellen Burstynové bylo v době natáčení 46, Hawkeymu o 4 míň. Nic proti Ellen, ale je to poznat. Koho sakra mohlo napadnout, že tohle bude ta správná herečka. Je prostě něco špatnýho na tom, že až kolem roku 1966 (příběhového) na ní mohli přestat nanášet make-up. Ellen Burstyn byla prostě krokem vedle a celej film vás to bude trochu srát. Ale to je dost možná jediná větší výtka. Pokud taky tak milujete MASH tak víte, že Alda je velkej sympaťák a tenhle film svým nenapodobitelným neurotickým způsobem tahá. Je prostě k sežrání, ať se raduje nebo vzteká. Scénář měl před sebou hodně těžkej úkol, ale popral se s tím statečně. Hrdiny poprvé vidíme v posteli v roce 1951 a místo aby sme s nimi trávili každej rok, tak pokaždé automaticky přeskočíme 5 let. Takže máte 20 minut rok 1951, 15 minut rok 1956.... Přeskakujeme pomocí zajímavejch koláží fotek, kdy v roce 51 ještě doznívá válka a v roce 1977 už vidíme na plakátu Rockyho. Tu hru sem samozřejmě neviděl, ale film mě v těch necelých dvou hodinách dokázal velmi slušně zabavit. Postavy ve filmu samozřejmě reagují na to, co se ve světě a v USA děje, takže si užijete uhlazená padesátá léta v USA, ale i padesátiletou hipízačku Ellen Burstyn, což není moc hezký pohled. No, už zase to tady nikdo nečte, takže to utnu. Dal bych asi 8/10. Musí na to být nálada. Musíte vědět, do čeho jdete. Nesmíte brát věk Burstynové moc vážně. Pak si to užijete a budete rádi, že jste tomu filmu ten čas věnovali. () (méně) (více)
Upřímně, neuvěřitelně mě to celé nudilo, což jsem vážně nečekal. Navíc mě rozčiloval hudební doprovod, připadalo mi to umělé, velmi prázdné a povrchní a velmi hrané. Jestli tomu filmu křivdím, tak mě to mrzí a upřímně, druhou polovinu jsem už spíš jen proskákal, ale vyjádřil bych své pocity velmi podobně jako to udělal Subjektiv: "Horší ovšem je, jak prázdnými nádobami jsou. Milují sebe navzájem, své manžele a manželky, své děti a více v nich nic ... V šedesátých letech žijí Vietnamem a květinovým hnutím, v sedmdesátých zase feminismem ... Tohle přeci nejsou lidé, to jsou učebnicové příklady, výlisky svých časů." ... Celkový dojem: 45% ()
Galerie (29)
Zajímavosti (5)
- V části odehrávající se v roce 1961 se mluví o McQueenovi v Motýlkovi. Motýlek je ale z roku 1973. (Kulmon)
- V jednom z dobových záběrů můžeme vidět Gregoryho Pecka ve filmu Jako zabít ptáčka (1962), který taktéž natočil režisér Robert Mulligan. (LINKIN)
- Exteriéry filmu byly natáčeny v Heritage house Inn v Little River (Kalifornie, USA ). Interiéry pak v Hollywoodu. (Terva)
Reklama