Sláva filmovému tvůrci!

Po Takeshis druha sebareflexia na dekonstrukciu (nielen) vlastnej tvorby a kultury z ktorej vychadza. Zanrova prechadzka Kitanovou predchodzou tvorbou sa postupne transformuje do skecovej sarady. Subezne s tym zial aj sviezost komicko-kritickych sekvencii v samolube sebaopajanie a zbytocne natahovanie x-plicitne sa vrsiacich sekvencii s identickym podtextom, ustiace do straty divakovho zaujmu. Diagnoza stavu Takeshiho mysle v zavere z ust doktora je totiz divakovi uz davno jasna aj predtym... (03.12.2007)

Na me to byl uz mozna mooc velkej ulet. Zacatek vypadal slibne a musim uznat ze dost veci me pobavilo, protoze znam jeho predchozi tvorbu. Ale po te co se po nekolika nepovedenych pokusech Beat Takeshi rozjizdi pribeh dvou zen a v tomto momente zacal muj zajem znacne opadat. Bylo tam par zajimavych a vtipnych mist ale film po druhe pulce upada a ja poradne nevedel kam se ma film vlastne ubirat. Radim tento snimek mezi jeho slabsi kousky. Myslim ze by Beat Takeshi mel zrusit slib, ze uz nenatoci zadnou gangsterku. (11.03.2008)

Takeši Kitano opět trochu jinak a před kamerou ještě několikrát jinak... Nejvíc mě bavil jako komik v bílém sáčku s veřejným společenským projevem, z jednotlivých krátkých filmů se mi zase líbily nejvíc mini příběhy z 50. let v japonské vesnici z Takešiho dětství. Sláva filmovému tvůrci! mi svou formou poslepených či volně propojených krátkých snímků a filmových skečů s často neotřelým ztřeštěným humorem připomínala filmy z dílny Monty Pythonů. Kitano si od počátku s parodickým nadhledem střílí sám ze sebe i své předchozí tvorby, stejně jako z brakové produkce, Hollywoodu či japonské režisérské legendy Jasudžira Ozuho a nakolik se mu nepodařilo vyhnout svým typickým prvkům násilí (jakkoliv si v úvodu jasně klade v rámci svého alter ega za cíl natočit cosi odlišného), projevuje ve své parodické smršti po většinu času nesmírnou kreativitu ve víru nejrůznějších žánrů včetně grotesky, horroru či sci-fi a většinou mě jeho zdejší filmařské i herecké eskapády sledovat bavilo. Menší problém spočívá v tom, že ne vždy Kitano dokáže udržet míru, některé parodické výjevy daleko bláznivější, než většina brakových příhod z pera jistého Merlina z Acapulca, na můj vkus už občas mírně balansovaly na hraně lacinosti až trapnosti a směrem k závěru Kitano ujel totálně (maškaráda s velkým červeným penisem byla už na mě moc). A jako většina filmů složených ze skečů bez celistvého příběhu, ani tenhle se nevyhl slabším místům. Mnohokrát jsem se bavil a film mi rychle utekl, nicméně nevyvrcholil takovou myšlenkou nebo výustěním, které by mě dostalo do transu a omluvilo do jisté míry to, čím mi snímek zároveň místy nesedl. Zatím tedy uděluji „jen“ silné 3 hvězdičky. [70%] (05.11.2022)

Kde Takeshis bylo dadaisticky zábavné, Sláva režisérovi je nepochopitelná a šílená. Přitom začátek, kdy Kitano zkouší točit různé typy filmů a nějaký zádrhel mu to překazí, je výborný. Jenže druhá půlka a celistvý film se zvrhává v nepopsatelné cosi, u čehož jsem se častěji nudil než bavil. Ale schválně si při vstupní prohlídce všimněte, jaká jména jsou napsaná u výsledku vyšetření. (06.04.2008)

Kitano pokračuje v sebereflexi a natáčí film o vlastním tvůrčím přešlapování. Krvavou gangsterskou scénu utíná v polovině s odkazem na svůj dřívější slib, že gangsterky už točit nebude. Zhruba v první půlce filmu tak inscenuje jiné potenciální žánry (horor, romantiku, ozuovské kino, historický bojový film atd.), často se sporným parodickým efektem, a opět jeden za druhým záhy odepisuje s tím, že takové filmy prostě točit neumí nebo nemůže. V druhé půlce se tedy zkouší usadit v jakési bizarní urbanistické komedii, jež je spíše sledem epizod volně spojených jak dvojicí potrhlých žen (jedna má na ruce nasazenou plyšovou husu, druhá nosí na zádech plyšovou žirafu), tak režisérem samým a jeho nafukovacím „dvojníkem“, který ho provází celým filmem: panák slouží tvůrci jako odcizené (veřejné) druhé „já“ a taky "kaskadér" v bolestivých scénách. Výsledkem je fragmentovaný výtok filmařovy mysli, povyšující bezradnost na umělecký záměr. Jedinou jistotu v něm představuje Kitano-herec s kamennou tváří – bez ohledu na aktuální žánr a roli (ať je bojovníkem, milovníkem, domácím násilníkem nebo v sudu vařeným novomanželem, Kitanův výraz se téměř nemění). Rozhodně méně významný Kitanův film, i když jako plýtvání celuloidem stále těží z kvalit plýtvajícího: Kitana částečně ospravedlňuje jeho chlapská přímočarost, občas vyloženě jasnozřivá imaginace a hlavně suchý smysl pro humor. Oddechovka především pro nejvěrnější kitanovce. (07.10.2007)