Rembrandtova Noční hlídka

Příjemně překvapující a trochu zneklidňující Greenawayův film, když už jsem nabýval dojmu, že je jeho tendence tvorby pouze sestupná. Život umělce, bohéma a svědomí těch, které maloval pro svůj slavný obraz. Umělecké dílo jako svědectví zločinů, pokrytecké falešné morálky, kdy jsou ctihodní občané odhaleni ve svých menšich, či větších zločinech proti bližnímu svému. Rembrandt van Rijn (dobrý Martin Freeman) byl velký umělec, který si mohl dovolit diktovat podmínky a který dělal ze svých děl svědectví času a činů. Pozoruhodný byl též jeho osobní život, manželka Saskia (Eva Birthistle), chůva a pozdější milenka Geertje (Jodhi May) a poslední milenka a družka Hendricke (Emily Holmes). Rembrandt si rád užíval života, byl do určité míry arogantní při vědomí svého velkého umění, ale zároveň byl lidštějším než ti, které zobrazoval. A tak Noční hlídka odhaluje vraždu Pierse Hasselburga (Andrzej Seweryn), která se hodila na Egremonta (Maciej Zakoscielny), snad jediného nevinného v této mocenské hře. A odhaluje zločiny Rombouta Kempa (Christopher Britton), který vedl sirotčinec, ale ve skutečnosti to byl hanbinec, o čemž nepřímo vypovídají nešťastné Marieke (Natalie Press) a Marita (Fiona O'Shaughnessy). Ostatně ukazuje nelehký úděl dívek a žen, které už od relativně nízkého věku byli sexuálně zneužívány svými vlastními příbuznými. Z dalších rolí stojí za zmínku zobrazení na obrazu Hendrick Uylenburgh (Kevin McNulty, Frans Banning Cocq (Adrian Lukis), Willem van Ruytenburgh (Adam Kotz), Bloemfeldt (Richard McCabe) a Engelan (Gerard Plunkett). Film se dá chápat jako určitá obžaloba stavu společnosti dané doby. I když jaká doba je ideální, pokud ji podrobíme drobnohledu. Morálka je upátňována pouze na druhých, ale sebemorálka? Jen klam a přetvářka. A Rembrandt je stále koukající svědek. A propojení umění a normálního života. (15.11.2010)

Greenaway se zde vrátil ke svému starému tématu: jak umění ovlivňuje život a naopak, resp. umění jako "labyrint" skrývající důkaz zločinu. V mnohém se podobá své celovečerní prvotině Umělcova smouva (The Draughtsman's Contract) a řadí se svým obsahem mezi takové filmy jako je Antonioniho Zvětšenina (Blow-Up). Rembrandtovu Noční hlídku ovšem nelze lehce přirovnat ani ke Zvětšenině ani k Umělcově smlouvě - je naprosto jiná. Renesanční osobnost Petera Greenawaye předvádí své precizně promyšlené obrazové rébusy, které nejsou lehce stravitelné a jsou záměrně koncipované tak, aby je byl divák pro jejich adekvátní "uchopení" nucen zhlédnout vícekrát. Noční hlídka je obsahově možná pro diváka více přístupnější, urč. způsobem "lehčí" než mnohé jeho předchozí filmy, ovšem o to je působivější jako alegorie (lze brát jako alegorii historickou nebo alegorii morálky). Co se týká vizuální stránky - stylizace "šerosvitových" záběrů je velice zdařilá. (17.02.2009)

Greenawayův styl se za ta léta přece jen proměňuje, mám ten pocit. Nepřerušované dlouhé celkové záběry, které dominovaly jeho nejslavnějším filmům v uplynulých dvou dekádách jsou v Rembrandtově noční hlídce výrazně častěji prostřihovány se záběry detailními. (Klasická scéna v tomto filmu pak má podobu: velký záběr, detail, velký záběr, velký detail, velký záběr - atd. Což je ovšem také celkem svérázné.) Co se v Greenawayově rukopisu naopak nezměnilo jsou téma a tempo. Opět se zde cetkáváme s tradičními greenawayovskými otázkami: Jaký je vztah mezi uměním a realitou? Nakolik umění (obraz) ovlivňuje realitu (dobový kontext) a nakolik naopak realita zasahuje do umění? Greenawayovy filmy si nepotrpí na složité zápletky a ani Rembrandtova noční hlídka není výjimkou. Historka o vraždě jednoho z portrétovaných je spíše záminkou pro spřádání výše naznačených "hlubších" úvah. Tempo filmu je greenawayovsky rozvláčné, meditativní, a souzní s režisérovou dlouhodobou zálibou v komplikované, pozvolna se rozvíjející a pohybující "divadelní" mizanscéně (v tomto případě plné odkazů na barokní malířství) na úkor časoprostorové zkratky, kterou by mohl poskytnout častější střih. Scénář je plný brilatních dialogů a výroků (např. rozprava mezi Rembrandtem a jeho ženou ze začátku filmu na téma "Jak bys slepci popsala červenou barvu?"). Hudba Poláka Wlodzimierza Pawlika svou drásavou naléhavostí připomene soundtracky k starším režisérovým filmům od Michaela Nymana. Greenawayovsky precizní (pochválen budiž jeho výběr a usměrňování kameramanů) zůstává rámování obrazů, jejich vnitřní kompozice a práce s barvou a nasvícením scén. (18.10.2008)

Děj filmu, celá ta šíleně nezajímavá konspirace (opakující motivy Umělcovy smlouvy, jak jsem zjistil později), je zcela pominutelný a asi je i lepší ho nevnímat. Zpracování ale opět umí vtáhnout a já nechápu, proč nedokážu Greenawayovi odolat a musím mu naprat zase čtyři hvězdy, když mě na něm tolik věcí až irituje a připomíná třeba pozérského Antonioniho, kterému jsem odolával zcela bez problému. (09.08.2013)

Peter Greenaway si "Rembrandtovou Noční hlídkou" napsal a zrežíroval svého Amadea - totiž stejně jako Miloš Forman, i on vskutku působivě provázal svět vysokého umění, se zločinem starým jako lidstvo samo, se sprostou, zbabělou, zbytečnou vraždou! A to umně, umně! Pakliže bych se musel k jednomu za dvou zmiňovaných filmů vracet, nechal bych si opětovně naskicovat příběh té pekelné domobrany! 80% (21.07.2016)