Pevné pouto

Svět, ve kterém Susie pobývá, je fantastický, snový a hravý. Kameramanem filmu je Andrew Lesnie, který svůj talent prokázal perfektním nesnímáním trilogie Pán prstenů. Scény hrají všemi barvami. Dívka prochází krajinou, nikam se ovšem nedostává, cestou potkává i další postavy tohoto zvláštního světa. My si tak můžeme do sytosti vychutnat perfektní vizuální efekty. Příběh si tak nenápadně plyne, nikam se neřítí. V jednu chvíli lovím čelist, když vidím na plátně úžasné ledové útvary, vzápětí jsou však pryč. Většina scén je prchavá, bez hloubky. Po pár dnech jsem si nevybavila téměř nic. Škoda toho trapně moralizujícího konce a bláznivé babičky (Susan Sarandon), která se do pochmurně snové atmosféry filmu vůbec nehodí. Pevnému poutu chybí jakékoliv napětí, gradace. Jedna z těch dobrých scén, kdy se sestra Susie rozhodne, že se vydá do sousedova domu, mě akorát rozzuřila naprosto nelogickým průběhem (Lindsey se snaží zahladit stopy, místo aby raději ihned utekla, když slyší, že se soused blíží)./// Jackson to tentokrát příliš nezvládl. Film působí nevyrovnaně. Jako kdyby režisér nevěděl, jestli chce thriller s fantazijními prvky, líbivou pohádku nebo drama o rodinném zármutku. Další Návrat (novozélandského) krále se nekonal, ale to jsem ani nečekala, protože něco takového překonat snad ani nelze. Těšíme se na Hobita, Petere, byť tentokrát nebudeš sedět na režisérské židli, ale na té producentské a scenáristické. 65%. (06.01.2010)

Je fajn, že Jackson jede proti zažitým konvencím při budování napětí. Po chvíli vás ovšem všechny ty makro detaily digitální kamerou a bezpohlavní nebeské výjevy začnou ubíjet stejně jako smutný kukuč nebohého táty od rodiny. Řemeslná síla a řvoucí kotel nápadů, hlavní devizy kdysi nápaditého režiséra, dostávají po několika výborných jednotlivostech (přípravy vraždy, kukuřičné pole) těžký knokaut od vycizelované nebeské selanky. Jak moc tomu chybí silná umělecká vize si člověk uvědomí u bezradné montáže Susan Sarandon i dalších zbytečných exkurzů do duhového nebe. A u toho rampouchového konce se máme vážně ukájet tím, že na každého jednou dojde? (03.01.2010)

Stručně řečeno, zvláštní. Jackson umí, ale přiběh přebíhá od jedné roviny k druhé až příliš často a člověk si nedokáže k žádné z nich vytvořit dostatečně pevné pouto. Vizuálně lahůdkové a emocionálně hodně silné scény z "meziprostoru" občas divně kontrastují s "reálným světem" (ano, hlavně s dýmící Susan Sarandon), ale i přes to všechno se to Jacksonovi daří udržet pohromadě. Ono někdy nejde o to jaký příběh vyprávíte, ale jak ho vyprávíte. (16.04.2010)

Hloupý film. Prvních 30 minut teda bylo dost napínavých, ale velmi prvoplánovým způsobem, což mi vadilo. Film si totiž takovým neférovým způsobem pohrává s divákem, chce po něm, aby přistoupil na hru - což jsem nedokázal. Jenže tu první půlhodinu se alespoň něco děje. Protože zbytek už je pouhá ždímačka citů a nuda. S filmem jsem se prostě dokonale minul. A fakt jen zírám na zdejší hodnocení. No ale pak si vzpomenu na hodnocení Avatara nebo třeba Sedmi životů a už se tak nedivím. Pro někoho jsou Pevné pouto mimo jiné překrásné obrazy, pro mě učebnicová esence kýče. PS: Je to něco, co bych sám do sebe neřekl, ale ke konci už jsem skoro všechny scény, ve kterých nebyl Stanley Tucci, jen projížděl. (18.01.2010)

Kýč jak prase. Jsem opravdu zhnusen. Zatímco knihu jsem dvakrát odložil už u vraždy kvůli přílišné depresivitě a intenzitě líčení, Jackson si vytváří kýčovité krajinky a kašle na vyprávění. Fuj. Esoteričtěji založení jedinci se slabostí pro kýč, kteří slintali třeba u Fontány, si to asi užijí. Dobře jim tak. (03.01.2010)