Scott Pilgrim proti zbytku světa

Co čekat od režiséra Soumraku mrtvých a Hot Fuzz, když se rozhodne vyprávět o krizi dospívání? A vlastně si člověk i touto otázkou i odpoví. Edgar Wright by si z fleku mohl založit univerzitu a vyučovat na ní kurz "Jak převést komiks na plátno." Protože s takovou důslednou a do puntíku dotaženou adaptací nepřešli ani pánové Raimi, Nolan, Rodriguez či Snyder. A to je co říct. Nejspíš budu osamocen, ale mě si film získal spíš svým tématem, než svým zpracováním. Tak trefný komentář k době, kdy mladí muži poznávají svět, jsem tedy nečekal. (28.02.2011)

Ono v tom zas tolik nových nápadů není. Mnohé z nich jsme již mohli vidět např. v Lipského Čtyřech vraždách, byť v menší míře. Vadilo mi, že ty nápady prostě neohromují, protože je považujete od začátku filmu za samozřejmé. Když přidám hloupý příběh, tak to vizuálno ani pár dobrých vtipů nevytáhne moc vysoko. Scott Pilgrim sice stojí za pokus o vidění, ale když si místo toho přečtete nějaký komix nebo si půjdete zaběhat, o nic nepřijdete. (19.09.2012)

Když má někdo nakoukáno, načteno, naposloucháno, nahráno a ještě k tomu umí točit tak, aby to bylo dokonale zábavné, není co řešit. Během projekce jsem chtěl skandovat a hlasitě fandit, po skončení jsem toužil znovu k pokladně a ještě si to dát nášupem celé znovu. Takový gejzír stylovosti nelze pobrat napoprvé. Letos už druhý film, kde vynalézavá britská filmařina natočila za hollywoodské peníze neskutečnou šlehu. (12.10.2010)

V podstatě mám pocit, že to nemohlo dopadnout líp – dostal to do ruky někdo, kdo umí točit filmy, poctivě četl komiks, dokonale chápe problematiku přechodů mezi jednotlivými obrázky (škarpy), ctí herní kulturu i popkulturu všeobecně a přiklepli mu hromadu peněz. Orgasticky trikový mišmaš je zcela na místě a dokonale provazuje film/komiks/videohry do celku, jehož jediným problém je to, že to musí být celek. Jako tři nezávislá vyšperkovaná média (a komiks i výbornou videohru tu máme!) působí/by působil mnohem uspokojivěji. Nezřídka jsem měl pocit, že mi pod palci chybí tlačítka, či onen klid a mnohonásobně nižší tempo, kterým se mi informace dostávají pod kůži při louskání malovaných okének; a z hlediska filmového se mi stýská po klasických vypravěčských konstruktech a vlastně i příběhu, který by mě držel v permanenci. Ale jako čistá adaptace černobílých (v obou smyslech) osudů nenápadného teenagera zaseknutého v 90. letech a fantaziích o lásce na celý život to zřejmě nemá jedinou chybu a nešlo pro to udělat víc. Pokud máte po zhlédnutí traileru na mysli nějaké zásadní otázky (hlavně proč se tu děje to, co se tu děje), v podstatě nemá na film valný smysl chodit. Je to drahá hračka pro pár fanatiků, která vtipně ilustruje, jak se dají dětské fantazie vyhrotit a zkřížit s všemožnými odkazy (při čísle 20 jsem přestal počítat). Opakovaný příval úžasných nápadů bych ale nutně nezaměňoval s nějakou hloubkou – je to „pouze“ čirá esence kreativity. P.S. Chris Evans +10000. (27.08.2010)

V podstatě si neumím představit, že by převod videoherního narativu a komiksového stylu do filmových vyjadřovacích prostředků mohl dopadnout lépe. Nejde o to, že jednotlivé dílčí prkvy byly k vidění jinde ve stejném provedení, aby se vyjádřila specifičnost čtení komiksů oproti filmům či se vyjadřovala specifičnost časoprostorového pojetí a zákonů fikčního světa videoherní logiky oproti té filmové. Jde o to, že v takové míře a takto pohromadě ony dílčí společné prvky nebyly nikdy předtím k vidění. Neznamená to ale, že by se oslabovala síla filmového média na úkor her či komiksů, jako se to přihodilo jiným věrným adaptacím, ale naopak dochází k ozvláštnění na mnoha rovinách. Když už si člověk říká, že by mohlo dojít k tomu, že by se ono nepřeberné množství ozvláštňujících prostředků stalo konvencí, najednou na nás čeká narativní či stylistická finta. A ačkoliv bude tento biják oceňován především za svoji montážní stránku, uznání si zaslouží spíše mizanscénové (jak se to skloňuje?) řešení, což je patrné na famózně inscenované závěrečné bitce dvou párů. Čirej nerdgasm. (12.10.2010)