Paranoid Park

Bol som k filmu skeptický a práve preto som bol príjemne prekvapený. Príbeh je jednoduchý, spravený spôsobom, ktorý sa viacej približuje realistickému zobrazeniu. Snaží sa bez dramatizácie ponúknuť príbeh jedného dospievajúceho chalana, ktorý nehodou dopustil aby zomrel človek. Gus Van Sant ale dokázal z príbehu spraviť naozaj pôsobivé dielo. Jednak je to zásluha hudobnej a zvukovej časti filmu, ktorá je ako keby naplnená ruchmi a pod kožu sa derúcou ale príjemnou hudbou a potom kamerou, ktorá je rozostresená ,v pohybe a ktorá pôsobí dokumentárne. K dobru filmu ešte slúži fakt, že nemá dlhú stopáž a že celá zápletka zostane otvorená. Pritom sa ale dôležité veci v živote hrdinu uzavrú. Ďalším silným ťahom je obsadenie neznámych tvári, ktoré pridávajú príbehu na realistickosti. Záleží samozrejme od vkusu, ale mne tento film po mnohých stránkach ulahodil. (07.04.2012)

Zajímavá kamera a zajímavé pojetí. Celý příběh je vyprávěn hodně na přeskáčku, což by samo o sobě nemuselo znamenat vůbec nic špatného. Ovšem na mě to působilo tak, že jsem se v ději naprosto ztrácela a na začátku jsem vůbec neměla tušení o čem že by to mělo být ( když po 10 minutách na sebe žádné scény nenavazovaly)- možná to byl účel. Ale mělo to za následek, že po většinu filmu jsem se spíš nudila a říkala si, jestli se někdy aspon část z toho vysvětlí a jestli se tam někdy začne něco dít - což už asi účel nebyl. Chvíli před koncem jsem si začínala myslet, že do sebe všechno konečně zapadá a že jsem konečně film pochopila a jakkoli je zvláštní, že se mi z odstupem nezdá tak špatný. Ale poslední scény mě zase vrátily k domněnce, že to jde naprosto mimo mě. A tak to zůstalo i na konci. Asi jsem něco nepochopila, nebo mi to možná jenom nesedlo. Třeba jestli se na tenhle film podívám někdy znovu najdu to co jsem přehlédla, nebo mi začne dávat smysl, ale nevím jestli najdu odvahu se na to někdy podívat znovu. (16.07.2012)

Minimalistický Van Sant je moja šálka kávy a aj keď ma nie vždy dostane na plnej čiare (ako to urobil pri Slonovi), vždy aspoň remízuje s veľkou úctou k jeho vyspelej, nekonvenčnej réžii. (Okej, možno okrem jeho čudesného experimentu s Psychom, ktorý asi nikto nepochopil.) Malý, tichý, melancholický, uvedomelý filmík. 3,5* (22.06.2020)

S každým zhlédnutím je ten film lepší a lepší a vyloženě se mnou roste. Mám za to, že je nutné vědět, do čeho divák jde, a být schopen se naladit na pomalý temporytmus vyprávění a pokusit se o to se vcítit do počitků hlavního hrdiny, který je dutý (myšlenkově i duševně). Stále považuji za problematické vyjadřování se ke události z 9/11 2001, kdy po Dvou věžích zůstal prázdný prostor a jistoty byly otřeseny, protože tentokrát tím prostorem není pouť a neputuje se nevědomím, nýbrž je jím skejťácký park v Portlandu, Oregonu a dostáváme se do Alexova podvědomí. Tomu se podřizuje i formální stránka filmu, kdy je vyprávění typicky gusvansantovsky nechronologické a skáče se napříč časem a prostorem, přičemž se scény opakují a staví do zcela nových významových rámců a od vyprávění se neutíká až v poslední třetině, kdy si hl. postava začne své myšlenky třidit a dávat je na papír. Důležitější ale než pohrávání si se strukturou vyprávění je styl, kdy se na rozdíl od "volné trilogie o smrti" nepracuje s hloubkou ostrosti a postavy v druhém plánu jsou nezaosttřené, rozmazané, nebo jejich slova přehluší hudba, čímž se vyjadřuje ambivalentní vztah k nim. Zarážející je i výběr hudby (na základě skladeb z Itunes a z filmů Federica Felliniho), kdy až na jeden případ nezaslechneme hip-hop či rap, zato ale uslyšíme spoustu folkových písní a klasickou hudbu, což se ke skejťácké subkultuře nehodí stejně jako Alex do oné situace, do které se dostal, přestože má za to, že je to běžné a na světě jsou horší věci. Dominantou není ale ani vyprávění (které se tentokrát nevyprázdňuje) a ani styl (natáčelo se na akademický formát 1.37, kterému se říká "velký čtverec", který se užíval v prvních 4 desetiletích min. století, s kterým má Gus van Sant zkušenosti ze studentských filmů a z "volné trilogie o smrti" a kdy nejlépe vystihuje mentální stav Alexe), ale práce se zvukovými efekty, které nabývají až ambientní charakter. Jedná se tak ve výsledku o nejlepší film o skejťácích, ve kterém nejsou ani známky pózy a který obsahuje i autotématickou část o procesu vzniku, která je typická pro další počiny Guse van Santa, kterým by se mohlo říkat "volná trilogie po smrti" (PARANOID PAR, MILK...?). 10/10 (02.12.2007)

Neviem ako to Van Sant robí, ale nejako sa mu darí vyrábať artovky, ktoré dokáž osloviť aj mňa. Možno preto, že dokáže hluchotu a bezdejovosť natočiť pútavou formou bez toho aby z nej bola cítiť kŕč. A to ja mám rád. Celkom depresívny ale rovnakou mierou citlivý a hlavne s chuťou natočený malý film. 9/10 (14.10.2016)