Sněženky a machři po 25 letech

Sněženky po těch letech neuvadly, ačkoli nikdy nebyly zcela svěží a voňavé. A že tu mají nezaslouženě podprůměrné hodnocení, zaokrouhlím svých 70% nahoru. Skluznice tedy nemají bez šrámů, ale jezdí jim to dobře i tak. Nejvíc jsem skřípal zuby nad Johnovým scénářem, který zarytě tlačí na nostalgickou strunu, (a dělá to neustálým připomínáním prvního dílu a jeho citovaním) obsahuje pětníkovou společenskou kritiku a co do motivů v něm převládá kvantita nad kvalitou. Naopak atmosféru a schopnost nakazit diváka melancholií Taušově filmu nikdo nesebere. Prsty v tom bude mít zvládnutá audiovize, obyčejnost a tedy i blízkost postav (najdete v nich určitě nejen jejich představitele, ale třeba i pár osob ze svého okolí) a asi i moje irracionální slabost pro Veroniku Freimanovou. Každopádně tu máme co dočinění s nejlepší českou (ne)komedií od Vratných lahví. Dřepkins. (17.06.2009)

Stará banda je opět na horách a i když mají hrdinové nějakou tu vrásku a kilo navíc, některé věci se prostě nemění. A některé se mění hodně. Návrat k hrdinům české komediální klasiky hraje více na nostalgickou než na komediální notu, ale moc to bohužel nefunguje. Nebýt pár dobrých hereckých výkonů, slušné kamery a hudby, byl by to průšvih. Takhle jsou Sněženky a machři po pětadvaceti letech jen průměr, u jehož závěrečných titulků budete marně přemýšlet, proč vlastně vzniknul. (19.12.2008)

Čekal jsem peklo. No a dočkal jsem se nudy, občas přerušovanou fórky a nebýt Václava Kopty, jehož jediný "machrovský" herecký výkon se vymykal, bylo by to ještě horší. Často jsem se přistihl, že má dojem, že parta lidí, která viděla kdysi Sněženky, odjela na hory, tam něco předvádí a snaží se, aby to vypadalo, jako z toho filmu. VY JSTE NA MĚ MOC INTELEKTUÁLNÍ. JÁ SE RADŠI VRÁTÍM KE SVÝM VESELÝM HISTORKÁM. Upřímnou soustrast, Michale :o) (16.03.2009)

Před pětadvaceti lety kultovní komedie, po pětadvaceti letech smutná zimní deprese, ve které se zoufale motá několik stářím zkroucených duší. Bylo by to odvážné ohlédnutí, kdyby Radek John nesklouzával k bezkrevnému deklamování původních hlášek (tvoří minimálně půlku dialogů!) a posunul hrdiny trochu dál. Bohužel dochází jen k tomu, že všichni zjišťují, že jim dávno není dvacet let a vlastně už ani dvacet pět. Pokud se v tom mají duševní důchodci v publiku poznat, je to příliš chabá náhražka, kterou nezamaskují ani jako vždy kvalitní Brzobohatý a Freimanová (ostatní zjišťují, že odválet teenagersky rozjíveným stylem pár hlášek už prostě v padesáti nejde) nebo sentimentem nadopovaný soundtrack. Jediné co zmatenému divákovi zbude jsou ozvěny originálu, dostávající v opuštěné chatě, po které bloumají zapomenutí hrdinové a ztracené iluze, nečekaně hořkou příchuť. Osobně jsem docela zvědavý, jestli tahle filmová variace na třídní srazy po pětadvaceti letech někoho osloví. A věru to není o zavírání očí před realitou nebo požadavkem na příjemný český film, který pohladí. Je to o přístupu. Vážně by nás mělo bavit sledovat, jak milovaní hrdinové pláčou nad životními strastmi, aby si je pak odjeli dál pěstovat na konci filmu? Zestárli jsme. Všichni. S tím rozdílem, že autoři se toho, čeho se na nich dopustil zub času, na stříbrném plátně vyrovnat nedokázali. (13.12.2008)

Pro mě se v žádném případě nejedná o nějakou opožděnou dvojku k úspěšné jedničce. Pro mě je to trochu jiný žánr, jinak vyprávěné příběhy, byť, jak poznamenává Viki Cabadaj: „ teď už se všichni stejně jenom opakujeme...“ Depresivní ohlédnutí za jejich i mým mládím. Velmi hořké, velmi smutné a naprosto ze života. Po skončení filmu jsem byl hodně „přešlej mrazem“ (05.01.2013)