Max a maxipříšerky

Zaciatok skvely, stred pokrivkava a koniec je uzasny... James Gandolfini ako cholericky a vecne nasrdeny Carol bol famozny (mimochodom, nepredstavovali ste si Tonyho Soprana? :D Ja neustale...) Musim ale povedat, ze tento film vo mne vyvolaval istu chvilu nutkanie to vypnut a nedopozerat, ale potom prisla posledna pol hodinka a ja som si naplno vychutnavala pribeh... A ten zaver... Odchod Maxa, dobehnutie Carol a pohlad KW bol na nezaplatenie... A ta hudba? Nieco skvele... Noha mi neustale dupkala do rytmu chytlavych pesniciek. (16.12.2009)

Ten kluk mi dost připomínal mne, takže mi s totožnění s hl. postavou nedělalo vůbec žádný problém, jako asi některým. V dětství jsme se skoro všichni cítili někdy osamělí s pocitem, že nám nikdo nerozumí, hlavně v přítomnosti dospělých s abcencí jediného vrstevníka. Někteří (já) se tak možná cítíme i dodnes, to ale asi znamená jediné, že bychom se měli už konečně probudit a zavčas si uvědomit, co od života očekáváme, měli bychom si stanovit nějaký cíl a hlavně za ním jít. Možná bych se měl už konečně podle toho řídit a ne být jen pořád zavřený doma a čumět čtyřiadvacet hodin na CSFD. (07.01.2010)

Za českým zhovadile infantilním názvem "Max a maxipříšerky" se skrývá grandiózní filmové zpracování obrázkové knížky "Tam, kde žijí divočiny" od Maurice Sendaka, která bývá řazena mezi klasická díla anglofonní literatury pro děti. Zatímco mezinárodně proslulejší Milneho "Medvídek Pú" je založen na postavě vnějšího dospělého vypravěče, který Kryštůfkovi Robinovi vypráví příběhy, v nichž jeho hračky a zvířátka z okolí nabývají vyhraněné osobnosti, Sendak přináší přímý vhled do dětské mysli a fantazie. Ten nemá podobu barvičkami hýřící imbecility, kterou si pod spojením dětství a fantazie představují mnozí autoři knih či filmů pro děti, nýbrž ukazuje i vlastnosti dětí, které v jiných dílech z důvodu idealizace zpravidla chybí – nezvladatelnost, rozmarnost, trucovitost, sebestřednost a potřebu neustálé pozornosti druhých či přísunu nových podnětů k zabavení. Filmová adaptace režírovaná Spikem Jonzem musela dvacetisedmistránkovou předlohu nějak rozšířit, aby vydala na celovečerní film. Přiklonila se proto k výraznější profilaci postav ve světě fantazie podobné příběhům "Medvídka Pú". Sendakovo vyprávění o malém chlapci, který po roztržce s matkou uteče do fantazijního světa, kde se stává králem hrozivých divokých stvoření, ukazovalo fantazii čistě jako prostor doslova podmaněný rozmarům hrdiny. Joneze a spoluscenárista Dave Eggers dodali původně bezejmenným stvořením výrazně odstíněné individuality, které zrcadlí různé části chlapcovy vlastní osobnosti či postoje lidí z jeho okolí. Paradoxně se tak prostor, kam hrdina utekl před okolním světem, stává místem, kde je konfrontován sám se sebou a tím, jak se chová k druhými či jak oni přistupují k němu. Film tak do původního vyprávění o dětství nenásilně vnáší prvky dospívání, coby životní fáze, kdy si člověk začíná uvědomovat, že je součástí společnosti, v níž má nějakou pozici a musí své chování podřizovat vztahům s dalšími lidmi. Díky tomu nevznikla další naivní „oslava dětské fantazie“, nýbrž výstižný pohled na dětství, které stejně jako zdejší divočiny v sobě skrývá přítulnost, hrozivost, veselí, úzkost, tvořivou radost i požitkářskou ničivost. (04.05.2014)

Sedm dlouhých let trvalo, než se vizionář Spike Jonze vrátil, aby nám představil další ze svých svébytných fantazijních světů. Vyplatilo se, i když ohlasy tentokrát budou značně rozporuplné. Někomu může vadit amorální a přehnané chování maxipříšer, přitom stačí tak málo - uvědomit si, že jejich akce a reakce (nejen fyzická) se zakládá na vlastnostech lidských, s tím rozdílem, že je přímo úměrná velikosti chlupáčů samotných. Další může namítnout, že Max jedná jako fracek. Opět špatný přístup v nazírání - Proč by muselo být každé dítě zobrazeno jako roztomilý rošťák/slušňák? Naopak, Maxovo vystupování má k realitě blíže, než si většina diváků myslí. Jedinou viditelnou vadou na kráse tak zůstává chybějící nosný příběh (kdybych před projekcí tušil, že kniha Maurica Sendaka má něco málo přes 300 slov, asi bych byl připravenější). Pro obdobný typ filmů bývá tím klíčovým jeho zpracování. V tomto případě není jiné možnost, než použít superlativy (posedlost sebemenším detailem, důsledné dbaní na jednotnost barev, nádherné širokoúhlé záběry pouště a postav, doslova revoluční skloubení masek s CGI efekty, svižný soundtrack...). Jistě, malé děti asi těžko ocení pochmurnou náladu snímku, ale pro takové je tu už barvitý "Nekonečný příběh". Ve WTWTA byla roztomilost vystřídána za depresi a melancholii. Já tuto změnu otevřeně vítám. 8/10 (11.01.2010)

Filmu se daří vyprávění optikou představ malýho kluka, kterej není zrovna prototypem spořádanýho potomka. Z Maxipříšerek tak vzniklo dost specifický dílo, plný naivity a bizarní fantastiky dětský mysli (jakkoliv napřesdržku vám ten kluk bude připadat). SPOILER: Závěr, v němž se nezvedený dítko vrací domů a jí večeři, zatímco jeho matka po hodinách strachu usíná únavou za znění Food Is Still Hot od Karen O, patří svým způsobem k nejkrásnějším, jaký se kdy v rodinným filmu objevily. (06.07.2017)