Doba temna

Film, ktorý odzrkadľuje veľkú časť populácie. Väčšina ľudí je totiž len zaškatuľkovaná v strereotype, v jednej rodine, jednej práci, robi tie isté aktivity a ešte aj v ten istý čas. Stereotyp może niekomu vyhovovať, ale po čase človek sa človek sám seba spýta, je to toto, čo som chcel? Stačí mi to na šťastný život? Keďže to ale nedokáže zmeniť, človek sníva. O tom, kým mohol byť, kým by chcel byť, s kým by chcel byť. Predstava úspešného spisovateľa s radom obdivovateliek na čele s Diane Kruger, to je presne taká mužská predstava, muža, ktorý zapadol do šedivého spoločenského priemeru. Film je ľudský, inteligentny a má svoju hĺbku. U Diane Kruger by som ešte vyzdvihol plynulú znalosť angličtiny i francúzštiny, to sa u rodených Nemcov tak často nevidí. (10.06.2016)

Kanadská krása. ,,Myslím si, že můžeme najít slovo charakterizující naši společnost: Rozklad." Denys Arcand potřetí točí svou jasnou zprávu o konci světa...nebo respektive o konci současné podoby západního kapitalismu. Velký důraz klade na satirický prvek - jeho obraz současnosti překvapivě přesně konvenuje s dosti výrazným proudem v interpretaci díla Franze Kafky, který vnímá jeho literární texty coby humornou četbu, akcentující především humor absurdní. Hlavní hrdina filmu, Jean-Marc Leblanc, jakoby šel po stopách zeměměřiče K. kráčejícího k zámku a stal se (obdobně jako Josef K.) zajatcem absurdní mašinérie zvané ,,moderní západní společnost". Meritem věci totiž v tomto filmu je to, že Denys Arcand poukázal na jistý podprahový, leč zcela destruktivní proces v naší civilizaci - intelektuálové (zvlášť ti humanitní) fatálně ztrácejí jakoukoli víru ve smysl své práce a věnují se jiným zábavám. I když to vypadá vcelku nevinně, skrývá se za tím strašlivě moc - elity totiž takto rezignují na zodpovědnost za společnost, jejíž jsou součástí (což je skutečný smysl humanitních věd - věd, které člověku pomáhají zůstat člověkem). To má za následek jediné - neodvratný rozklad společnosti. Dobu temna. A pak tu máme ještě rovinu psychologickou a osobní - Denys Arcand natočil zřejmě nejveselejší film o věci tak depresivní, jakou je krize středního věku. Trpkým zjištěním je míra, s jakou se můžeme identifikovat s hlavním hrdinou filmu, Jean-Marc Leblanc je mnou, tebou, téměř kýmkoliv, komu je, jako mně, cca nad pětatřicet... Vy mladší, hrozte se toho, do čeho jednou dospějete... (25.07.2012)

Komedie o hodnotové krizi současného Západu. Odlehčený popis blahobytné společnosti žijící v konvencích typu úspěšná kariéra, milující rodina, dvě auta a nejnovější elektronika - tedy ve všem, čím oplývá i hlavní hrdina Jean-Marc. Přesto není šťastný a ve společnosti plné skryté lhostejnosti s problémy ostatních si vytváří vlastní okouzlující snový svět - ve kterém příznačně také myslí jen na sám na sebe. Jean-Marc je tak typickým člověkem bez užitku a součástí společnosti, jež postupem času více a více spatřuje jako pokřivenou. Nakonec uniká před civilizací do chaty na zapadlém pobřeží. Sice se zde skryje před okolím, ztrácí však i své sny, které ho dříve držely nad vodou. A i když tu nachází prosté lidské radosti, ocitá se naneštěstí prakticky na okraji světa....... (12.03.2012)

Aneb jak říkal už Hamlet: "Vymknuta ze svých kloubů doba šílí." Nebylo špatné podívat se na svět výhradně mužskýma očima. Výsledek je však velmi pesimistický a neměnila bych s nimi. Všude plno feministek, ambiciózních kariéristek, lesbiček, gayů a dalších protěžovaných menšin. Všude plno katastrof, stresu, úzkostí a pocitů viny. Bezohledná honba za penězi, úspěchem, za slávou. My, ženy, se vás ptáme jenom na to, jak často chodíte cvičit, jaké máte auto a kolik za rok vyděláte. Pro vás muže (ty normální) pak často zbývá jen zahradní komůrka s horou porno časopisů, sny a fantazie. Ale konec byl fajn. (02.02.2014)

Značně melancholický, velmi přesný a až bolestně pravdivý portrét, který vystihuje jednoho člověka jako jen další článek zapadající do chodu společnosti, stejně jako člověka jakožto ztrápeného jedince, okolo něhož společnost plyne stále stejným, mdlým tempem. Člověk, který je ve společnosti a člověk, okolo něhož je společnost. Doba temna vystihuje přesnou podstatu zvoleného tématu a více než účinně zpracovává základní témata. Stereotyp, pocity osamělosti, vnitřní izolace, bolest a zklamání z našich životů, bolest z pohledu na jiné životy a celé to soukolí, které nedokážeme ovlivnit, ale které ovlivňuje nás. Lhostejnost až apatii, lidstvo neustále se ženoucí kupředu, za penězi, úspěchem, uznáním, kde se zapomíná na zájem o druhé, potřebu být s někým, vše si lidé nahrazují materiálními věcmi a svět z nich tak postupně vytváří roboty bez emocí, citů, závislých pouze na věcech a s posedlostí vlastní dokonalosti. Proč se říká vlastně moderní svět...? Moderním se asi myslí ty dálnice nákupních center, nejnovější technologie, vyumělkovanost, reklamy, nátlak na jedince, kde je nám neustále předhazováno, že abychom byli "členy moderní společnosti" musíme vypadat tak a tak, dělat to a to a kupovat nezbytné věci, které stejně nepotřebujeme. Osobnost? Odlišnost? Vlastní názory, které se liší od většiny? To se přece neuznává. Průměr a obyčejnost je to, co všechno řídí a co se od lidí vyžaduje. Žebříček hodnot je v dnešní době nastavený zřejmě zcela jinak. Co bude ale dál? (12.03.2012)