Ve stínu

David Ondříček by měl režírovat pouze neambiciózní žánrová díla, protože při snaze o přesah dospěje k něčemu významově velmi banálnímu. Je sice pravda, že tvůrci snímek cílili na mladého diváka, ale nějak jsem neočekával, že by se tím myslelo dítě školou povinné, jemuž rodiče stále čtou na dobrou noc, když i ty nejprimitivnější metafory musí být osvětleny a pro jistotu ještě zopakovány. Odhlédněme ale od naivní prostoduchosti boje proti systému, kdy měnová reforma má být reflexí ekonomické krize a vykonstruovaný proces s Židy může upomínat na nedávné kauzy vůči jiné národnostní menšině, a soustřeďme se na formální stránku. Narativní diletanství je srovnatelné snad jen s jinou přeceňovanou dobovkou, POUTY, protože i zde je řada věcí motivována velmi nedůmyslně, jenom aby se vyprávění mohlo dopracovat k bodu obratu-zlomu. Na místo série pečlivých detektivních dedukcí je zde spoléhání se na náhody, kdy se bývali SSáci holí u okna, aby bylo vidět jejich tetování, a sirka se zlomí, aby při hledání krabičky v kabátě kolegy se přišlo na jeho dvoutvářnost. Zamrzí to o to víc, protože jinak je patrná přepečlivá strukturace syžetu, kdy v každé desáté minutě dojde k dílčímu zlomu a užívá se pravidelného rytmizování v podobě anoncování titulků novin či povídání si s někým z rodiny. Mnohem důležitější je rozdělení do tří cirka půlhodinových aktů, z nichž každý vychází ze zcela odlišné poetiky, čemuž dokonce přizpůsobuje svůj stylistický subsystém. V první - noirové - části je snímání klasické (statičnost, záběr-protizáběr při dialogových scénách, nadhledy pro /re/establishng shoty); s přechodem k psychologickému dramatu barevná paleta potemní, postavy jsou umísťovány do dalších plánů a před ně jsou stavěny různé věci, časté je zapojování podhledů a nadhledů a významotvorně se pracuje s nasvícením; v posledním - soudním - aktu pak převládají jízdy snímající postavy z boku. Stylistická koherentnost je ale nabourávána transtextuálností motivací dílčích prvků: jednak nepatřičnou Muchowovou hudbou, která se snaží evokovat herrmanovské kompozice, jednak záběrováním odkazujícím se zde k noirům, tam k postnoirům, jinde zase k hitchcockovským thrillerům 50. let. Obávám se ale, že spojení těchto poetik nefunguje především z důvodu výše zmíněné lajdácké motivovanosti přechodů mezi nimi a vykonstruovaností celého "whodunitu". Mnohem horší je, že tři žánrově a stylisticky odlišné akty samy o sobě už nejsou nijak ozvláštňující a vyžadovaly by navíc zcela odlišný přístup k hereckému pojetí. Lze oceňovat jednotlivosti (např. neokázalost výpravy, umírněný Trojanův výkon), ale jako celek VE STÍNU epicky selhává na tolika úrovních, že není co oceňovat ani v rámci tuzemské kinematografie. Komparace s evropskými konkurenty, kteří taktéž účtují s dobou minulou v žánrovém provedení a ještě zvládají být důsledně společensko-kritičtí k současnému statutu quo (ŽIVOTY TĚCH DRUHÝCH, ČERNÁ KNIHA), by pak byla přímo drtivá. P.S. Nepřekvapuje mě, že z toho obě Spáčilové vlhly, protože se výsledný sestřih bude nejvíc zamlouvat maloměšťákům. (15.09.2012) (méně) (více)

Největším „nedostatkem“snímku je (paradoxně) jeho (přes)přílišná medializace a s tím spojená (u některých z vás) přehnaná očekávání resp. očekávání (zcela) „něčeho jiného“, než se mu následně dostává. Bylo by velkou chybou (s fatálními důsledky) očekávat „druhé Životy těch druhých“. Tak nějak tuším, že nejvíce mu bude vyčítáno (a nedá se (ne)přiznat, že by to (ne)bylo z části (ne)opodstatněné), že snímek je mixem dvou žánrů, přičemž na krimi je příběh (zápletka) nedostačující (banální) a jako výpověď tehdejší doby je to „příliš smířlivé“, klouzající na (resp. těsně pod povrchem), jakoby se tvůrci báli jít více na dřeň. To je jeden (z) pohled(ů). Osobně mi právě vyhovuje skutečnost, že na základ. kostru příběhu, kterou tvoří (na první pohled) obyčejná kriminální zápletka, je naroubováno politické podhoubí let padesátých, přičemž (a to oceňuji snad nejvíce) to není děláno násilně resp. prvoplánově s cílem za každou cenu šokovat (např. i za cenu brutálních „vyšetřovacích“ scén), ale jakoby mimoděk v (skrytých) všudypřítomných náznacích, přičemž každý (alespoň lehce obeznámený s touto dobou) moc dobře ví (tuší), co pod povrchem probublává. Jestli to bylo (i) cílem tvůrců nebo si jednoduše (raději) nekladli větší ambice (vědomi si svých mantinelů) ponechám na každém z vás. Jestliže k samotnému příběhu můžou vyvstat i nějaké (opodstatněné) výtky, co se týče následného zpracování, zde se vám budou hledat chyby o poznání hůře. Možná to vyzní jako to největší klišé, ale Ve stínu, to je především (souhlas Mirko) vysoká škola poctivé (neprvoplánové) nejryzejší filmařiny, jejíž největší síla není v jednotlivých (pamětihodných) scénách, ale celku jako takového. Není na místě přemýšlet o nějaké TOP scéně, ale již při prvním hlubším zamyšlení se, divák (jakoby mimoděk) zjistí, že není nic, co by mu nějak výrazně překáželo v soustředění a vychutnání si skutečně precizní filmařiny. Přičemž snímku jednoznačně dominuje volně plynoucí (nikam a za ničím) nespěchající Ondříčkova režie, která se může navíc opřít o mistrně zachycenou (tísnivou) dobovou atmosféru, přičemž výčitky typu, měla být o poznání ponuřejší neberu. Tohle není klasický NOIR, (byť se zrovna o tohle přirovnání spousta z vás snaží), tohle je skutečné Československo let padesátých, takže ta reálnost na úkor jakési žánrové stylizace, je zcela na místě. Snímek také disponuje velmi zdařilým castingem, to včetně vedlejších (mini)rolí (Taclík, Myšiška, Malý, Babčáková, Lichý), byť v případě některých (M. Issová) to může vyvolat lehký úsměv na rtech. Proč (není důvod) je však podezírat z „prvoplánovosti“ tj. zviditelnění se širšímu evropskému publiku (trhu), třeba „u toho“ pouze chtěli být popř. jsou s Davidem kamarádi a ostatně, ikdyby tomu tak skutečně bylo, nevidím na tom nic špatného. V neposlední řadě se snímek může opřít o nevtíravou kameru A. Sikory se smyslem pro detail. Co se týče Jana P. Muchowa, přijdou mi zdejší útoky zbytečně prvoplánové. Byť (pokud budeme (k sobě) zcela upřímní), ne neopodstatněné. Je však zajímavé, že když je to v případě světových skladatelů (filmů), tak nikdy výrazy jako „návodná hudba“ nezazní(vají), byť je jí film protkaný od začátku do konce. Závěrem (byť jsem casting již zmiňoval) si neodpustím poznámku, že to, co tu předvádí ústřední duo Trojan – Koch je herectví světových parametrů, k čemuž jim měrou vrchovatou dopomáhají i nečernobíle napsané postavy M. Epsteinem, stejně jako vítám Markovu snahu o občasné odlehčení, v drtivé většině se setkávající (v mém případě) s pochopením a padající na úrodnou půdu. 80% P.s. to uživ. Bluntman: nevím, zda-li měly dámy Spáčilové „vlhnout“ při pohledech na I. Trojana resp. S. Kocha, či se o to měl postarat snímek samotný, ale za sebe můžu říct, že jsem ho měl „pořádně (permanentně) tvrdýho“ a teď nemám (pouze) na mysli dusně „erotickou“ scénu v prádelně mezi S.Norisovou a S. Kochem, která je doslova elektrizující a myslím, že nebudu daleko od pravdy, když napíšu, že v tom nastalém tichu Slovanského domu, by byl slyšet i pověstný upadnuvší špendlík. Jasný důkaz toho (vyjma nesporných hereckých kvalit obou představitelů), že méně je někdy více. Možná by nebylo na škodu, zkusit taky občas něco „tvořit než (neopodstatněně) bořit“. Když ono je to o poznání jednodušší, že?! Buďme prosím takhle (přehnaně) kritičtí i ke světové produkci a potom bude „vše v pořádku“. To uživ. canakja: nezoufej, ostatně není všem dnům (výletům) konec. Třeba Ti to vyjde příště. O panictví (bohužel) ne, ale o rozum...... Jsi si spletl server ne? Možná by příště postačilo nechat doma upnuté rifle a (růžové) triko s nápisem „je se mnou prdel“. Zajímavý komentář (pro mě) uživ. Baxt, DaViD´82 (24.09.2012) (méně) (více)