Antikrist

Není tajemstvím, že Lars von Trier po natočení „lehčího“ filmu Kdo je tady ředitel? upadl do depresí a na dva roky se uzavřel do svého nitra. Co se v něm odehrávalo se můžeme jen domnívat, avšak on sám prohlásil, že během tohoto temného období se mu zjevily obrazy, které prostě „musel“ převést na plátno (výmluva, nebo snad omluva?). Jeho autoterapie dostala podobu jednoho z nejkontroverznějších snímků posledních let – Antichrista. Film je rozdělen do tří kapitol (Žal, Bolest – Chaos vládne, Zoufalství – Gynocida), je uvozen Prologem a Epilogem (za podmanivého hlasu Kariny Gauvin) a vedle dvou hlavních postav vstupují do děje také symboličtí Tři žebráci (srna, liška, vrána). Relativně jednoduchý příběh, kdy manželský pár tragickou nehodou přichází o dítě, je podán mnohovrstevnatým způsobem. Bezejmenná Žena se po tragédii psychicky zhroutí a utápí se v bolesti, žalu a beznaději. Bezejmenný Muž své utrpení potlačí ve snaze pomoci své ženě. Uchýlí se do chaty nacházející se v lesích Eden, kde „zahájí léčbu“. Vztah muže a ženy se mění na vztah terapeuta a pacienta. Ony tolik diskutované "obsesní" záběry, stejně jako netradiční „léčebný proces“ v zapomenutých lesích, kdy muž svou ženu vystavuje jejím nejhlubším strachům a gradující napětí mezi nimi vybíjí agresivní souloží (Freud je mrtev!), vyvolaly vlnu nevole u publika a na Trierovu hlavu se sesypaly ostré kritiky. Nechápu proč. Místo Buñuelova rozříznutého oka je po osmdesáti letech ustřižený klitoris. Ano, Antichrist je deprimující podívanou. Temnota duše, kdy žena podléhá depresivním úzkostným stavům (zlo uvnitř) se rozprostírá do mlžné a stinné krajiny v neméně temných lesích (zlo vně). A dějí se "nelíbivé" kousky. No a co. To, co lidi tak pobouřilo, nebyla trocha krvavé ejakulace nebo mrtvé mládě v rodidlech srny, ale spíš otevřenost jednotlivých reálií, kdy Trier vedle sebe postavil rozkoš a smrt, posedlost a mateřství, přírodu a peklo, zlo a ženu. A navíc v naturalistickém (avšak vysoce uměleckém) provedení. A že je film necelistvý, charaktery nedotažené? Je zřejmé, že mu nešlo o vytvoření vztahu postava-divák, vždyť jim nedal ani jména. Zachytil rozpadající se manželskou (a psychickou) jednotu a vyblil to na plátno, no a divák ať se s tím popere sám. (A musí se nechat, že se teda perou - účinky Antichrista na diváky jsou mnohdy velmi zajímavé.) // Co tím chtěl mistr vlastně říct? Neptejme se. Nabízí nám své expresivní obrazy, které se zakousnou do hloubky a pěkně tam hnijí. Prostě jedné Ženě se v hlavě rozbourala skládanka a ani tomu nejbližšímu se nepodaří ji poskládat zpět. A jsou to holt věci, které nestačí vtěsnat do pyramidy hodnot (nebo strachu?) a snažit se je pojmenovat. - Asi tak, jako nestačí vytáhnou kdovíjaké slovníky a interpretace a snažit se odhalit, co tímto filmem ten bláznivý Trier chtěl říct (a kdo že je to vůbec ten Antikrist). // Jak už jsem jednou někde zmínila, Lars von Trier je prase, avšak geniální. Protože to, co on dokáže udělat s divákem, je vyloženě emotivní znásilnění, po kterém následuje katarze. A to je pro mě důvod, proč jeho filmy vyhledávám. I když jsem po jejich zhlédnutí citově vyprázdněná, potřebuji je. (08.11.2009) (méně) (více)