Ty, který žiješ

Přesně totéž co předchozí Písně z druhého patra, snad jen záběrů je tu o něco víc (možná i přes stovku!!!). První půl hodina je geniální, a obzvlášť scéna zlého snu jedné z postav, ve kterém předvede nepovedený trik s ubrusem (elektrické křeslo poprvé...elektrické křeslo podruhé...elektrické křeslo potřetí !!!) by si zasloužila vstoupit do dějin kinematografie. S přibývajícmi minutami se ale zdá, že tvůrci vyplýtvali nejlepší nápady na začátku. Není to horší než Písně, ale ani lepší. (04.07.2007)

Asi budu jediná, která tady nebude jásat nad dílem Roye Anderssona, ale je to tak. Už druhý film po Patře a je mně jasné, že jsem šlápla...........tam kam nemám. Měla jsem se smát a nebo ronit slzy? Takové experimenty jsou pro znalce filmové tvorby a hlubokého smysluplného humoru, který je mně žel vzdálený a nepochopený, tečka. (27.07.2017)

Fajn skeče, které fungují samostatně, ale dohromady vytvářejí "cosi", co scenáristicky kolísá mezi absurdním dramatem bez myšlenky a dutými charaktery pospojovanými lážo plážo v jakýsi paskvil. Kdyby Roy Andersson místo 93 minut dlouhého filmu vytvořil sérii fotek, samostatných krátkometrážních absurdních výlevů nebo obrazů, tak why not, potenciál to má, jenomže přišel s filmem, který celou dobu nevěděl, čím je a co má vlastně říkat (resp. vypadal, že nemá nic říkat - série hezky namaskovaných postav pěkně kompozičně rozestavěných...). Někde v půlce jsem začala s panikou zjišťovat, že jsem s největší pravděpodobností zastáncem střihu, pohybu v rámci záběru, pohyblivého rámu a co já vím čeho všeho dalšího, tzn. čehokoli, co zajišťuje změnu a pohyb a nutí vás alespoň minimálně zapojit mozek, když už vás nenutí zapojit mozek "scénář". Nic naplat. Jako umělec u mě Roy Andersson obstál, jako filmař ne.(alespoň co se celovečerních snímků týče) (29.03.2012)

Kdyby měl James Benning smysl pro humor, asi takhle by mohla vypadat v jeho podání komedie... :o) Což o to, natočit komedii složenou z výhradně dlouhých statických záběrů je určitě zajímavý nápad, Roy Andersson navíc projevuje nejen smysl pro humor, ale přímo pro absurditu až surrealismus. Problém je, že zpracování tohoto výrazně experimentálního počinu zdaleka nedokázalo v mých očích utáhnout celovečerní stopáž. Spočátku jsem byl poměrně nadšen, velmi mě pobavil úvod i několik vybraných dalších scén, okouzlil mě nápad s dixielandem, který celé toto pásmo průběžně doprovází hravou živou hudbou. Jenomže už ve třetině jsem měl pocit, jakoby se ty pěkné, vtipné a někdy i geniální nápady a scény (soud s donáškou piva pro členy justice či následná snová sekvence s elektrickým křeslem fakt stály za to!) z valné části velmi brzy vyčerpaly. Režie je sice skvělá a často přináší nenápadnné vychytávky kdesi na rohu nebo v pozadí záběru, ale samotné dění proskakuje z místa na místo od skutečně vtipných, originálních nebo zajímavých scén, přes ty méně podmanivé, nevtipné až po zcela nic neříkající a někdy i přímo trapné (ano, mám na mysli tu rádoby humornou sexuální scénu a s politováním se ptám, zda dneska už opravdu nikdo neumí natočit komedii bez toho, aby tam před kamerou muselo dojít na sex?). Jako pásmo volně propojených absurdních situací z běžného dne drží film sice slušně pohromadě, ale ve výsledku moc netuším, co tímhle chtěl pan režisér říct, jestli něco ano. Za mě jde určitě o hodne originální a místy i vtipný snímek, který ale bohužel trpí nevyrovnaností a nepřiměranou stopáží ve vztahu k formě. [60%] (12.07.2021)

V převážné části filmu sledujeme tragikomické příhody postav, které jsou nespokojené s vlastním životem. Trpí pocitem že jim nikdo nerozumí. Z reality unikají do svých snů, které jsou mnohdy černější než jejich bezbarevný všední život. Zajímavá je především kamera, která často rozděluje scény na dvě pole, ve kterých se na sobě nezávisle odehrávají samostatné děje. Když pak o kameru některá z postav jakoby omylem zavadí pohledem, začne se svěřovat, co se jí posledně zdálo. A právě tyto jakoby vytržené minipříběhy, kdy film přechází z realismu na magický realismus, jsou hnacím motorem celého filmu. Dalším zajímavým prvkem pak je, že když se některá postava z ničeho nic otočí na kameru a začne na ní mluvit, nevystupuje ze světa diegeze, nýbrž neustále zůstává součástí fikce a ostatní postavy ji pozorují, poslouchají, nebo se jí podivují. Přes nemalý počet komických scén je tak film hodně negativní, tedy až do chvíle, kdy se stará žena při zavírání kostela modlí za lidi, kteří podvádějí, ničí, ubližují atd. Je to nenápadný, ale přesto zlomový bod celého filmu. Tento snímek nemá tendenci stát se trhákem, nerozvíjí klasickou zápletku, ale z čistě řemeslného hlediska se dle mého jedná o vybroušenou a téměř do dokonalosti dotaženou záležitost. (25.05.2008)