Ty, který žiješ

Mistrovsky vyvážené tragicko - komické dílo, sestávající z různorodých epizod se stejným jmenovatelem a skvostných scén a záběrů. I v případě že se na plátně zrovna nic podstatného neděje, nelze než se kochat po filmařské stránce naprosto brilantními záběry. Záverečná sekvence smete celé předešlé lidské pidižvení z povrchu zemského. Obří formace letadel plujících nad městem ostře kontrastující s bezstarostnou melodií pro mě osobně znamená jednu z nejzásadnějších a nejvíce mrazivých scén v dějinách kinematografie. (21.03.2008)

Po všech těch filmech, natočených roztřesenou ruční kamerou bylo tohle jako balzám na duši. Tady se naopak kamera ani nehne. Film nemá vlastně žádnou linii, jde pouze o slet více či méně souvisejících vypointovaných scének. A to o zatraceně vtipné až absurdní scénky. První půlhodinu jsem se společně s celým kinem popadal za břicho, pak už to začalo být o něco vážnější, ale stejně zajímavé. A poslední scéna je snad až děsivá. (29.07.2007)

V převážné části filmu sledujeme tragikomické příhody postav, které jsou nespokojené s vlastním životem. Trpí pocitem že jim nikdo nerozumí. Z reality unikají do svých snů, které jsou mnohdy černější než jejich bezbarevný všední život. Zajímavá je především kamera, která často rozděluje scény na dvě pole, ve kterých se na sobě nezávisle odehrávají samostatné děje. Když pak o kameru některá z postav jakoby omylem zavadí pohledem, začne se svěřovat, co se jí posledně zdálo. A právě tyto jakoby vytržené minipříběhy, kdy film přechází z realismu na magický realismus, jsou hnacím motorem celého filmu. Dalším zajímavým prvkem pak je, že když se některá postava z ničeho nic otočí na kameru a začne na ní mluvit, nevystupuje ze světa diegeze, nýbrž neustále zůstává součástí fikce a ostatní postavy ji pozorují, poslouchají, nebo se jí podivují. Přes nemalý počet komických scén je tak film hodně negativní, tedy až do chvíle, kdy se stará žena při zavírání kostela modlí za lidi, kteří podvádějí, ničí, ubližují atd. Je to nenápadný, ale přesto zlomový bod celého filmu. Tento snímek nemá tendenci stát se trhákem, nerozvíjí klasickou zápletku, ale z čistě řemeslného hlediska se dle mého jedná o vybroušenou a téměř do dokonalosti dotaženou záležitost. (25.05.2008)

Nikdy bych nevěřil, že v mých očích zaboduje surrealistický film, i když tohle není, z mého odborného pohledu, surrealismus v čisté podobě. Většina scének smysl dává. Jen spolu skoro vůbec nesouvisí jako celek a film ve finále působí samozřejmě jako obrovský maglajz, když bych to měl vyjádřit až takhle expresivně. Scénky opravdu ale nejsou samoúčelné, nýbrž spíše mnohdy i poměrně promyšlené. Z tohoto pohledu se mi zdá, že ze surrealismu trošku vylézáme a je to samozřejmě jen dobře. Těžko se někdo dovede totiž podvědomě smát. Děj plyne hrozně pomalu a člověk má velmi široký prostor všímat si detailů. Mnohdy se to nejvtipnější děje někde v rožku obrazovky. Člověku rozhodně vlije trošku energie do žil pozorovat 90 minut lidičky, ze kterých už dávno chuť a veškerý elán do života zcela vyprchal. Všichni zde působí jako pouhé loutky, na kterých absolutně nezáleží. Úvod mi přišel výrazně komičtější než závěr. Jako by tvůrcům postupně docházel matroš, tudíž i nápady. Snímek je samozřejmě těžce originální a já si jeho sledování místy opravdu vychutnával. Místy zase ne. Taková óda na život. Jednoznačně tříhvězdičková záležitost. Viděno v rámci Filmové výzvy. Film jsem dostal od uživatelky mat.ilda. (01.09.2015)

Dílem souvislé a dílem nesouvislé obrazy se mi líbily tak dva z pěti. Proto i takové hodnocení. Problémem zde bylo, že se mi dostal do cesty Ulrich Seidl, a já musel porovnávat "jak by to udělal on", a vždycky mi vyšlo, že by to udělal lépe. Rakouská mentalita je mi ostatně bližší než skandinávská. Tedy dva z pěti, a brzy je zapomenu všechny, byť alespoň onu svatbu bych si chtěl uchovat. A ještě upozornění: Písně z druhého patra je vyšší třída. (08.10.2021)