Venkovský učitel

Nádherně lidský příběh o hloubce, kráse a neuchytitelnosti lidské duše. O našich nezměrných citech, často skrývaných v našem vlastním strachu. O člověku jako křehké bytosti, který je lapený v pastech okolního světa a uvízlý ve svém vlastním bludišti. O pocitech schovaných za prostými slovy, smutnými úsměvy a pohledy plnými touhy. Výkon Pavla Lišky je obdivuhodný. Zcela se ponořil do postavy uzavřeného, vnímavého a citlivého člověka, který se z rušného velkoměsta sám před sebou uchýlí do klidu a ticha venkova. Chce zůstat osamocen právě proto, že touží po čisté, opravdové lásce, ale ještě větší strach má z toho, že by o ni mohl přijít, nebo že ji nikdy nenajde. Dokáže lidem porozumět, naslouchat jim. Když pozná lidi, na kterých mu začne záležet, nechce, aby byli nešťastní, aby jim někdo ublížil. Chce jim pomáhat tak, jak to on sám sobě možná nedokáže. Někdy však takový člověk zůstane opět sám, opuštěn těmi, které nejvíce miluje. Potřebuje, aby v něm někdo našel jeho odlišnost a to, čím si někdy přeje nebýt. Aby mu porozuměl a ukázal, jak je na něm toto důležité. Nebo snad ještě více si přeje, aby toto vše našel v někom jiném. V člověku, který by pro něj byl jako příroda - nevyzpytatelný, krásný, drsný a s vlastní jedinečností. Takového zde najde v podobě Ládi. Svou vzrůstající náklonnost k němu však skrývá. Strach, že ztratíme člověka, jeho důvěru či pochopení, nás dělá ještě slabšími. Všechna naše přání, naděje a vášně jsou neustále svazovány naším strachem. Raději jimi žít, než poznat bolest skutečnosti a odmítnutí. Lišku herecky zdatně doplňuje Zuzana Bydžovská a taktéž zajímavý Láďa Šedivý, který na to, že s herectvím neměl dosud nic společného, se své role zhostil brilantně. Ztvárnil problémového puberťáka, který je nepřístupný a vzpurný, s vlastní vystavěnou zdí, ale tímto vším překrývající svůj pocit osamělosti a neschopnost mít sám sebe rád. Právě s jeho složitou povahou se učitel ztotožní. Na druhé straně je tu Marek Daniel. Nevím, čím to je, ale on má prostě dokonalý ksicht na nesympatické role:) Naprostý protipól učitele. Protivný a arogantní kretén z velkoměsta, který by potřeboval dostat přes držku. Při sledování jsem často měla slzy v očích a mrazení po těle. Zvláště, když se ve filmu objevila ta nádherná skladba od Vladimíra Godára s hlasem Ivy Bittové - Ecce Puer. Ta skladba je tak nádherná a bolestná, že mě mrazí, jen slyším úvodní tóny. Pro mě jeden z nejlepších a nejsilnějších filmů naší kinematografie posledních let. Nyní, již po zhlédnutí plně chápu zvolenou symboliku ulity. Či jak jinak by ještě mohlo být všechno z filmu zobrazeno v jediném předmětu? Člověk vzešel z přírody a měl by, i v dnešní době, být co nejvíce její součástí. Venkovský učitel není jen příběhem jediného člověka, může se dotýkat spousty z nás. Je to o pocitu člověka odlišnosti, který máme vůči všem ostatním, ale zároveň přání splynout s davem a být jako ti ostatní, kteří pro nás někdy mohou být jednoduší, obyčejní a nudní. Straníme se jich, ukrýváme se před nimi, ale přitom bez nich nedokážeme být. Schováváme se, protože si přejeme, aby nás někdo našel. Cítíme se být ošklivými, ztracenými a podivnými. Chceme se schoulit někam do rohu a být schovaní před krutostí lidí a světa. Máme pocit, že jediná tvrdě mířená věta by nás dokázala srazit na zem. Jindy jsme zase plni síly, odvahy a pocitu, že bychom zvládli vše na světě. Je to jako velká místnost bez oken, v níž se stále pohybujeme. Je to jako stát před zavřenými dveřmi a nevědět, kde bychom našli klíč. Chceme se však skutečně dostat ven? "Věříš v Boha?" - "Rád bych. Ale nevím, jak se to dělá.", "Měl jsem strach." - "Strach? A z čeho?" - "Z toho, že bych Vás mohl ztratit..." (04.01.2010) (méně) (více)