Jak se zbavit přátel a zůstat úplně sám

Klasická romanťárna, akorát z chlapsky nedospělého pohledu a s britským nadhledem. Camea jsou fajn a potěší, vedlejší role jsou obsazené přímo ukázkově, Kirsten neskonale roztomilá (a stejně jako ve Věčném svitu jí to nejvíce sedne v nakalené póze) a evidentně si to všichni užívají a vychutnávají. Ovšem, i kdyby bylo vše naprosto stejné a hlavní roli by ztvárnil někdo jiný než Simon Pegg, tak se to rozsype rychleji než věž vystavěná z pexesa. Jenže on tu je. A tyhle role "kluků od vedle, prostě jednoho z nás" mu jdou jako nikomu jinému již od dob britcomu Spaced. (19.11.2008)

Podle trailerů jsem si myslel, že to bude průměrná blbost. A vono ne! Celej film je chytře zábavnej. Simon Pegg je dobrej, ale film nestojí jen na něm a i ostatní obsazení je výborné (hlavně Jeff Bridges). Megan Fox je tam ještě větší bohyně než v Transformers. Nejvíc ale oceňuju fakt, že se člověk trochu podíval do "zákulisí" a poodhalila se tam moc filmových časopisů. (10.01.2009)

Po trilogii o Spider-Manovi se Kirsten Dunst definitivně přehoupla mezi blockbusterové herečky, což jí ale bohužel ve výsledku příliš nepomohlo. Pravda, měla lepší výchozí pozici pro zaujmutí s Marií Antoinetou, protože po Mary Jane už opravdu nikdo nepochyboval, kdo Kirsten je, ale nic víc se nestalo. [Respektive stalo, ale až po roce 2010.] Spíš se ještě více do hlubin povědomí propadl její první průlom v kariéře, bezchybné ztvárnění Claudie v přepisu románu Anne Rice Interview s upírem. A to tam bylo přirozené vnímání Kirsten jako nejvýraznější představitelky hrdinek chytrých teen filmů s neodolatelným kouzlem. V Jak se zbavit přátel a zůstat úplně sám se mělo ukázat, kam dál se bude vyvíjet kariéra Kirsten. Ale stejně jako v případě Megan Fox, i u ní jen celek prozrazuje (záměr) obsazení ještě před jejich novým stardomem a to není dobré. V konstelaci let 1999-2001 by Alison Olsen sedla Kirsten jak vyšitá, ale doba se změnila. Na poprvé jsem si tedy prožila ty necelé dvě hodiny s touto metamorfózou na sebe se vršící trapnosti s naprostou pachutí. Nevkus, který celým filmem rezonuje se skutečně jen tak nevidí. Co nápad, to trest za mrhání filmovým časem. Logické je pouze to, že právě zde svou poctu nalezl Sladký život... (25.06.2010)

Existuje zhruba šest příznaků, proč je tenhle film duševně nemocný: 1, Současné romantické komedie nechápou jednu zásadní skutečnost – první polovinu jedou v režimu komedie, druhou v režimu romantika. Problém je, že komedie je ze své podstaty lehčím žánrem než romantika, a když se přepne z etikety do etiky, rozuměje ze skečů Simona Pegga a vynalézavých narážek do „serious issues“, a začne se vyprávět příběh, nefunguje to, protože první komediální půle pro tyhle události nezbudovala podloží. A tudíž tyhle události nelze brát vážně. 2, Princezna Megan Fox se zase odmítla svléknout. Velmi zjednodušeně řečeno je stále jen náhražkou touhy konkrétním symbolem, který má blízko k tzv. fetiši. Nikoliv herečkou. Dal bych nicméně rád na srozuměnou, kritikům Megan zvláště, že krásných žen chodí po světě tisíce, z čehož vyplývá, že k prosazení se v Hollywoodu je třeba vždy víc než jen krásy; nějaké přidané hodnoty. 3, Naverbujete-li do kteréhokoliv bijáku slavný herce – a tady se jich sešlo nemálo –, zaděláváte si na potíže, protože celebrity v originálních a rizikových projektech hrát odmítají, tudíž takový film musí jet podle šablon. Schválně si dosaďte do příběhu neznámé herce – výsledkem nebude nic jiného než defraudace, korupce, hereze, simonie, pedofilie a sodomie. 4, Jestliže si odmyslíte Simona Pegga, nezbude absolutně nic, co by za to stálo. Ale když se nad tím zamyslíte, zjistíte, že díky jeho křupanskému chování ten film není anti-americký, ale ve skutečnosti anti-britský. Tudíž i Simon pozbývá smyslu. Vzniká prostor mezi Magdeburskými polokoulemi, rozuměje vakuum. 5, Režisér a celý tvůrčí kolektiv zjevně nepochopil, že i nižší žánry se musí dělat s elegancí a na úrovni. Tohle dílo je laciný, a o to je truchlivější, že má tu drzost vpasovávat do svého tajtrlíkovského rámce vážný věci. 6, Sympatický je, že příběh schází, takže nevíte, kam to bude zpočátku směřovat, ovšem díky tomu, že to nemá příběh, vás nezajímá ani to směřování, tudíž tu máme co do činění s dvojsečnou břitvou. Protože kde chybí organická jednota tématu (jednotná zápletka), chybí i vnitřní nutnost děje (konkrétní dění). Abych to uzavřel: Vážně jsem se v průběhu filmu snažil o smích – to ovšem spíše z přesvědčení, že smích podporuje zažívání, než z přirozeného sklonu se smát –, ale jak řekl Friedrich Nietzsche: „ženatý filosof náleží do komedie“, a tam patří i divák tohohle filmu. (24.11.2008)

Jako Peggovo filmové prasátko: Od pohledu nic moc, ale při hlubším ohledání pěkně (herecky) postavené, slibně (komediálně a cameově) osvalené, místy (britsky) oprsklé a postupem času čím dál víc sympatické. Prostě jedna z komedií, která mě chytla za srdce, především jako už tradičně rulujícím Peggem, normálně vyhlížející a přesto nádhernou Kirsten (nevěřím, že to říkám) a každé slovo si užívajícím Bridgesem (jen houšť, Jeffe). A to jsem po trailerech nad filmem lámal hůl... (04.01.2009)