Rozhovory s mým zahradníkem

Jean Becker rozhodne vie ako z minima vyťažiť maximum. Na prvý pohľad iba obyčajný príbeh o stretnutí dvoch starých priateľov zo školských lavíc, no je v ňom ukrytej toľko krásy, ľudskosti a dobroty ako len málokde. Príbeh si ma získaval pekne pomaly a postupne, pričom sa tu našlo aj veľa zábavných momentov, hlavne v spojitosti so záhradníkom a jeho vtipnými komentármi na báze zdravého sedliackeho rozumu. A ten koniec.... nádherne trpko-sladký. 85/100 (03.05.2017)

Jak je zřejmé z názvu, film je postavený na dialozích. Ty jsou naštěstí parádně vybroušené a nejenže mají hlavu a patu, ale člověk se z nich mnohé dozví o protagonistech a dokonce někam vedou. Auteuil i Darroussin předvádějí perfektní herecké výkony. Režisér naštěstí věděl, že nenatáčí rozhlasovou hru, takže (nejen jejich) rozhovory dokázal celkem nápaditě oživit. Není to žádný milník kinematografie, ale za pozornost to rozhodně stojí. (23.11.2007)

Stárnoucí umělec, známý malíř, utíká z Paříže na venkov do starého rodinného sídla. V rozvodovém řízení a bez inspirace má pocit, jako by jeho život ztratil smysl a vášeň. Z úcty ke své mrtvé matce a díky nostalgii se rozhodne najmout zahradníka a obnovit zahradu kolem domu. Když se na inzerát přihlásí bývalý železničář v penzi, pozná v něm svého někdejšího spolužáka. Tím se rázem otevře zcela nová kapitola jeho života a celkový pohled na něj. Hořko sladké drama francouzského venkova, vyplněné jednoduchými, ale silnými dialogy, mi připomínalo temné a hluboké etudy Rudolfa Hrušínského podivně skloubené s legračně vážnou komedií Na samotě u lesa. Jako když si krásného letního dne lehnete do trávy, pozorujete líně se převalující mraky na blankytném nebi a čas začne ubíhat zcela jinou rychlostí, jako by ani neplynul. Tep se zpomalí a oči najednou vidí detaily, kterých si v dnešní době člověk nevšímá a jsou mu skryty. Tak nějak se tento snímek vkrade do vaší duše. Pomalu a plíživě, ale není to nepříjemné. Právě naopak. Vřele doporučuji romantikům. 90% (10.07.2016)

Jen sebou tak v plném létě plácnout na dvorek, vystavit se mouchám, naslouchat cvrčkům, okusovat stéblo trávy, mžourat do slunce a na nic nemyslet... a i když se zatáhne a vichr přižene bouři, ten hřejivý pocit bude ještě dlouho doznívat... A podobné jsou i rozhovory světaznalého malíře se svým zahradníkem, který dělá věci jen proto, že mu dělají dobře, aniž by musel znát jejich původ a vědět, kdo složil hudbu, napsal slova, namaloval obraz... taky jezdí každý rok na stejné místo za humny - přesto může svého přítele obohatit víc, než on jeho. Každé ráno si s ženou sedneme k moři, ona se natře olejem a já sedím vedle ní. A co děláš ty? Dívám se na ni. Svatá prostoto, to je přeci krása! Ubraná hvězda dává za pravdu subjektivnímu komentáři Subjektiva, na tu přírodní, zemitou pilu se tlačilo až příliš okatě... (21.06.2014)

U tohoto druhu filmů, kde se vždy vyskytuje ten dobrý člověk, který žije na venku a trousí ty jednoduché, ale hluboké pravdy, si nejsem jist, zda to není taková červená knihovna pro měšťáky. Aspoň si nepamatuji, že by nějakou rurální idylku napsal nějaký opravdový venkovan. Až do doby nástupu masivní mechanizace v druhé půli 20. stol. byl život na venkově hlavně dřina, tedy pokud člověk nebyl majitel velkostatku. Ostatně první venkovské idylky, které mne teď napadají, pěstovala francouzská rokoková šlechta ve formě pastýřských her, ale určitě se ty navoněné markýzy a jejich elegantní kavalíři v hnoji nehrabali. Tady se taky hlavní hrdina vrací k svým kořenům tím, že si na obdělávání půdy najme zahrádkáře (ani zahradník to není, když je to penzionovaný ajznboňák, který to pěstování zeleniny má jako zábavu či maximálně vedlejší pracovní činnost), sám se věnuje oduševnělejší činnosti. A nějak mne dorazila ta rada s nožem a provázkem, která hnedle na konci filmu došla svého uplatnění, to už bylo moc na pilu přitlačeno. Ale hezké okamžiky ten film má, ne že ne, aspoň když si utahuje z "milovníků a znalců" současného malířství. (22.06.2015)