Monstrum

Cloverfield je atrakce. Filmová horská dráha, či dům hrůzy, chcete-li. Hlavní postavou je zde kamera (tedy divák), jíž je přizpůsobován děj celého filmu. Ve chvíli, kdy Hud stojí přímo mezi nohama příšery, není podstatný jeho osud, ale je v rámci gradace snímku uspokojována divákova touha dívat se zblízka do chřtánu monstra. Přes zvolenou dokumentární formu není, jak bývá většinou zvykem, krácen rozpočet na pozlátkách a efektech a jde vpravdě o klasickou katastrofickou show ala "Godzilla v New Yorku". Jen s tím rozdílem, že monstrum zde zůstává anonymní a mění se úhel pohledu, jakým událost pozorujeme. Milostná/záchranná zápletka se drží osvědčených amerických pravidel a především slouží jako záminka k tomu, abychom se v roli kamery dostali do centra dění. Pro někoho možná nepřehledné, ploché a patetické, pro mě úchvatné a inovativní. (23.09.2009)

Prvních cca 20 minut je tak příšerných, že jsem vážně uvažoval, že se zvednu a půjdu pomoci té hezké slečně do předsálí kina s prodejem popcornu. Naštěstí pak přilítne do ulic kebule sochy svobody a začne se alespoň něco dít ... i když. Nějakej nechutnej hnusnej přerostlej sráč co si dribluje z palicí sochy svobody, z vojáčků slavný US Army si udělá kopačák a místo dortíčků žere mrakodrapy, napochuduje do New Yorku a jeden tamní idiot nespustí kameru z ruky a všechno natáčí. Úplně jsem nebyl dojmu, že tenhle pablb by byl schopen si natáčet sám i vlastní popravu. No a touhle, přiznávám, značně blbou oklikou se dostávám k jádru pudla --kamera. Jako já vím, že to je dokumentaristický a realistický, / ne, že by snad nějaký divák skutečně věřil, že se to stalo / ale co je moc to je příliš. Já si připadal jak u degenů na dvorečku, chvíli jsem viděl nebe, pak padající barák a pak prdel nějakýho vojáka, potom se s kamerou pořádně zatřáslo a spatřil jsem auto, podpatek utíkajícího člověka, zase kamerovej otřes a tak furt dokola. Hlavně se mě neptejte kdo tam hrál, protože o to vůbec nejde, důležitý je, že i člověk v pokročilým stádiu třaslavky může být úspěšný kameraman. Jak tam to monstrum kadilo ty malý sráče, nebo co to vlastně lezlo z jeho prdele nebo to byla huba, nevím, no co, no, u psů se taky kolikrát nepozná kde maj prdel a kde hlavu a tohle bylo stejný a přitom to byla jediná scéna kde si mentál za kamerou zapomněl potřást se svým přístrojem. Teda teď jsem se tak nasral, že už ani nevím co jsem chtěl napsat. No nic, radši to zakončím chválou zvukových efektů, abych se uklidnil. Zvukový efekty byly udělaný na jedničku a když si to monstrum uprdlo nebo co to udělalo, tak se zatřásly sedačky i v poslední řadě kinosálu. (05.02.2008)

7/10...Abrams a jeho režisér Reeves velmi chytře využívají všech slabostí generace Ztracených, posedlé až dokumentarizační obsesí zachytit duch času, tíži chvíle, zažít něco neobyčejného a mezitím točit cokoli obyčejného, být při tom a zároveň být viděn. Pokud jste byli někdy před kamerou, víte, že v okamžiku spuštění červeného tlačítka se přepíná i cosi v nás a veškeré pokyny režiséra „buď přirozený“ jsou jen zbožným přáním, ale jak pravil jeden mrtvý bílý muž, všichni lidé jsou herci. Tak proč tenhle pud nevytěžit komerčně? Cloverfield je film na jedno použití pro generaci YouTube, noční můra o apokalypse v hledáčku amatérské kamery, intenzivní projížďka městem hrůzy s nezbytnými obludami místo horské dráhy a centrifugy. Točení stylem žaludeční neuróza spolu s dalšími technickými hejblátky a pseudoreálným snímáním navozuje při sledování hrdinů stav "Kdyby se něco takového stalo mně, tak bych..." a staví diváka do situace člověka, který si ukládá na filmová políčka svůj všednodenní život a najednou se mu naskytne být jakýmsi osudovým kronikářem, válečným novinářem z epicentra boje. Kdo by nechtěl riskovat vlastní krk, když se najednou stane osou dějin? Typologický výběr herců včetně vartanovsky přirozeného hlavního hrdiny, šmodrchání přediva vztahů mezi nimi a úsporné, ale hybné skicování naprosto banálních charakterů v první dvacetiminutovce konstruuje velmi silnou základnu pro další slasher honičku mezi mrakodrapy. Zábava ? Nepochybně, ale tak neuvěřitelně popcornová, že přes brilantní zvukovou a obrazovou stránku zůstala obrovská díra v atmosféře (tísnivost jako v hitchocovkách nebo v povedených dílech jeho ctitele Shyamalana chybí) , logice a především nevyplouvá na povrch nic skrytého, protože divák v realtime není ani chytřejší o fakta, ani bohatší o složitější narativní úrovně, a jelikož na rozdíl od hrdinů neběží o život, může se nechat pohltit, ale nabízí se mu prožitek pohříchu prefabrikovaný. May contain spoilers....Samotné monstrum působí jako hysterická ještěřčí těhotná, která si pro svůj těžký porod přerostlých Frenzíků, kteří utekli Optimovi z lopaty, vybrala Manhattan a porodní bolesti si krátí klácením mrakodrapů. Druhá možnost je ještěrčí batole procházející fází odmítání s průvodními příznaky: extrémní žravost a agresivita. Deficit informací ohledně motivace a geneze oné příšery, které reprezentuje cosi prastarého, je při sledování přebit atletickým tempem, ale možná jsem pro čistě popisné reálné docu-drama příliš zhýčkaný divák, který si přeje být znepokojován. Cloverfield jsem si tudíž užila jako zábavný experiment, ale probouzí příliš málo emocí a otázek, než abych se na něj vydala znovu. Pamatovat si ho budu: coby přelomový 3D-simulátor s nesmírně zručnou a chápavou obsluhou, na který jsem viděla chytlavé reklamy a neodolala. Chápu to nezměrné nadšení. Jeden den na Matějské (strach, napětí a cukrová vata included) by vás vyšel mnohem dráž:) (26.01.2008)

Reklamní kampaň jsem pro jistotu přehlížel a k atmosféře obrovského hype jsem jen lehounce přičichával, už nejednou jsem se nechal producenty napálit. Úvodní spot že jde o tajnou nalezenou nahrávku s logem Dharma Iniciative beru jako skvělý žertík. Pak se konečně něco začíná dít, seznámení s postavami, pár dobrých hlášek a zvyknutí si na netradiční práci s kamerou. Po dvaceti minutách jsem vržen spolu s protagonisty do pekla, kde absolutně nemám šajnu o tom co se děje a během toho všeho mi několikrát praští čelist o stůl (mrakodrap, televizní záběry). Následuje opatrné seznámení s romantickým subplotem a ne moc líbivá scéna na mostě (v obráceném pořadí). Vše vypadá realisticky, lidé rabují, houkačky houkají a v dáli stále něco bouchá, řve či padá. Následná první konfrontace s armádou je něco, na co budu vzpomínat ještě hodně dlouho - lépe zpracováno než ve Spielbergově Válce světů, scénu v metru už jsem však viděl nesrovnatelně lépe v Pádu do tmy. Hvězdo pěchotní broučci (mimochodem pro většinu zde komentujících - to nejsou potomci monstra) jsou pěkně hnusní, asi stejně jako samotné monstrum, ale působí spíš groteskně než strašidelně. To už se však nedá tvrdit o atmosféře, což jen dokumentuje scéna s infekcí (mrazilo mě v zádech jako už dlouho ne). Po tomto už film jen dojíždí do svého otevřeného konce a já spokojeně uděluji maximální hodnocení za nevšední a originální filmový zážitek. PS: monologu, nikde ve filmu není řečeno, že konečné řešení je použítí jaderných zbraní, slovo jaderný nebo nukleární nezaznělo ani jednou. (14.03.2009)

Ukázka neefektního efektu. Po většinu krátké stopáže filmu jsem měl pocit, že jsem svědkem realizace typicky řídkého scénáře katastrofického filmu, který byl chytře obalen vytříbenými technickými prostředky a naservírován publiku za syrova. To bohužel nic nemění na tom, že pod syrovým obalem je „Monstrum“ propečené, místy až spálené. Vlastně i na technické provedení je nutno hledět v kontextu doby – stačí se podívat, do jaké míry dominuje ruční kamera např. současným americkým seriálům. Z tohoto pohledu podržel producent J. J. Abrams dokonale prst na tepu doby a předložil publiku snímek s povědomým vzhledem a obsahem, který plně vyhovuje současné posedlosti pocitem ohrožení. Bohužel „Monstrum“ není víc než obal a i ten obal hraje pouze na první signální. Tenhle film je pouze obraz a zvuk. Mizerné postavy, afektovaní herci, žádný obsah. Ačkoli se jedná o bezesporu kvalitní žánrovou záležitost, způsob, jakým z filmu prosvítá jeho ledabyle zakrytá konvenčnost, mě zklamal. Navzdory skromným očekáváním... [6/10] (27.01.2008)