Hobit: Neočekávaná cesta

Hobit není stavěn pro násilné z prstu vycucané převedení do regulérní fantasy ságy. Je a vždy to i byla především pohádková selanka s ponaučením a nikdy neměla větší ambice než být „pouze“ dobrým čtením na dobrou noc. A právě z rozporu pohádka/nařáchlá fantasy, pro kterou není v narativní struktuře předlohy (či dodatcích) opora, vznikají třecí plochy, které se Jacksonovi ne vždy daří zahladit. Jeden moment je to milá výprava po přírodních krásách, o scénu později fetish fantasy à la Warhammer plná zpomalených záběrů na nabušené trpajzlíky, co sekají údy jak Baťa cvičky a pak zase hned návrat do nekonfliktní idylky o trampotách na cestě. Šest kapitol, které první filmový Hobit zpracovává, přečtete rychleji než za ty bezmála tři hodiny, které jim na plátně věnuje Peter. Navíc se PJ rozhodl pro nešťastnou stylizaci do nepřiznaného remaku Společenstva prstenu; kdyby tedy Společenstvo z jednoho filmu roztáhl na tři a proložil ho veleakčními CGI eskapádami jak ze svého King Konga. Nejlepší scény tu jsou ovšem ty prosté založené čistě na hercích (v čele s hádankami ve tmě). Jasně tu rozpoznáte, které ze scén by v původním dvojdílném konceptu nemilosrdně skončili na podlaze střižny. Ovšem nic z výše uvedeného neznamená, že by snad i tak nešlo o zdařilý biják. Protože on to zdařilý biják se vším všudy prostě a jednoduše je. A ani má spokojenost nic nemění na skutečnosti, že to měl po Jacksonovi převzít někdo jiný; ideálně zvažovaní Cuarón či del Torro, protože takhle vznikl sestřih pro fanoušky a nikoli pro diváky. Z mého hodnocení je ovšem asi jasné, do které kategorie se navzdory všem těm výtkám řadím; já si to totiž od druhé projekce s přiblblým úsměvem na rtech nehorázně užívám, ať si rozum říká co chce... Prodloužená verze pak plní obdobnou roli jako svého času u Společenstva; tedy zajímavé a milé rozšíření. Ovšem o nic nepřijdete, pokud ho neuvidíte. Až na jednu výjimku (z gruntu přepracovaná Roklinka; speciálně pak noční pasáž) totiž neobsahuje nic zásadního. Rozhodně nejde o zážitek měnící sestřih à la delší verze Dvou věží. Technické PS: HFR 48 fps je vpravdě přesně tak (r)evoluční jak se tvrdí a mění částečně způsob vnímání filmového média. Díky jasnosti, ostrosti, plynulosti i detailnosti ovšem naprosto neodpouští filmařské chyby/fígle a tak se nehodí do filmů, kde hrají prim rekvizity, kulisy a masky. Kazí to filmovou iluzi, protože jasně rozpoznáte "kde končí lepidlo na trpasličí vousy" a že "tamten balvan je nabarvený papundekl". Stejně tak je u toho nevhodný dabing, jelikož u běžného snímkování se ještě v zásadě dabér může trefit do hercových úst, tak nyní, kdy je vidět každé našpulení rtů na souhlásku, už to neprojde a vzniká poněkud bizarní dojem, kdy ústa vizuálně evidentně říkají něco jiného než slyšíte. Ovšem HFR jako takové pusobí živě, bezprostředně, ale trochu jako na divadle. Ovšem v nestudiových záběrech (nejen) na krajinu či čistě CGI momentech bere HFR dech a kupříkladu pro přírodopisné dokumenty, sportovní přenosy či CGI spektákly je to nesporný příslib do budoucna. Své nesporné klady to má, ale nese to sebou i zápory a Hobit dává obojí v plné míře pocítit. (14.12.2012) (méně) (více)