Červená pustina

Monica Vitti má svůj půvab, který však častěji působí polovičně, když se hromadou scén doslova otráveně promračí, Richardu Harrisovi zase jisté charisma sráží dabing do italštiny, která mu dvakrát nesedí. Ke všemu sám velký Antonioni stylizuje atmosféru tak, aby ona pustina vyjádřující odcizení ve vztazích valila na diváka co největší pocit depresivního chladu. Jenže ono mě to přes jistou pociťující bariéru nesmírně zaujalo a najednou jsem cítil, že mě zajímá každý další krůček ke zvratu v příběhu vlastně jednoduchém, emočně úsporném a depresivním, přesto v souladu s atmosférou podnětném. Začátek mi připadal jako pozoruhodný, nečekaný náběh ke sci-fi, vzhledem k až postapokalyptickému nádechu prostředí továrny, plného valících se barevných kouřů, zatímco dítě hlavní postavy si hraje s chodícím robotem. Na konci jsem však byl spokojen i s obyčejným psycho dramatem, které na pozadí Antonioniho vize silného vlivu technologického prostředí na člověka a vztahy plynulo. Osobitě za zážitek vděčím vizuálu, v rámci nějž režisér s kameramanem až mistrovsky pracuje s kombinací chladných barev, poetických záběrů a jasných červených motivů, dodávajících osobitou atmosféru. S Antonionim se stále necítím být spřízněný, snad pokaždé mu dávám jiné hodnocení, ale tenhle film stál za to. Nejen díky pohádkovému flashbacku a závěru s prostorem pro naději se jistá prázdnota alespoň z pohledu jednoho sledujícího diváka proměňovala v naplnění. [80%] (10.07.2024)

Intelektuální výlet odnikud (snad) někam... Geniální tvůrce uzavírá Monicu Vitti do obludného světa, který ani není schopen uvědomit si vlastní odpudivost (vytváření barevných kompozicí po celý čas naprosto nemá konkurenci) a žehrá právě na city. Sestupuje se do nejhlubšího nitra nevyřčených pocitů bez jakékoli snahy divákovi napovědět. Úvodní kusé informace o původu trápení ještě tolerantní pozorovatel zkousne, ale postupné odtažité vyprávění s nádechem elitářské výlučnosti udolá i vola. V tomto směru je v rámci tetralogie Červená pustina rozhodně nejméně přístupná, byť důležité mrazení, které v rámci tetralogie cítím, je opět přítommné. Jakoby se za rámem vyskytovalo něco, čemu kamera nechce věnovat pozornost, film je příliš chladný, aby to zobrazil. Raději několikrát promítne odtažité emoce plné nejednoznačných vyznění. I ta nejposlednější osoba ve filmu je pouhou demonstrací špinavé zašívárny, je v nich něco odpudivého. I na filmu samotném, nedává návod, jak s toho ven, nekomentuje to. Vypadá to, jako kdyby stav líně estetizoval... Domnívám se však, že právě díky tomu Antonioni vyhrál. Koho film psychicky rozdrásá (jako mě) a koho naštve, ten přijal část hry. Nezbývá než doufat, že pouze "nudících" se diváků nebude mnoho... (11.10.2009)

Žiadna "bella Italia" sa nekoná, no ako vidno, i tak možno nakrútiť krásny film, i keď sa Taliansko mení na odpornú industriálnu krajinu. Táto priemyslom zmasakrovaná mesačná krajina, kde i človek sa transformuje do znepokojujúcej podoby (priatelia pohlcovaní hmlou, resp. smogom) je dokonale anonymná a teda voľne zameniteľná s ktoroukoľvek inou. Človek obdobia neskorej moderny si už v plnej miere uvedomuje daň za pokrok - Antonioni obraz fyzicky chorej krajiny umocňuje psychicky chorou hrdinkou, neprestajnými kvílivými zvukmi (lodí?), alegorickou prítomnosťou lodí a máp ďalekých krajín a hromadou zvláštne štylizovaných záberov (obrovské mračno dymu tryskajúce pod vysokým tlakom démonizuje fabriku ako sopku, hrdinka stojaca pred nekonečným radom bizarných konštrukcií na spôsob bezútešných metafyzických obrazov Giorgia de Chirica...). Veľmi silný film, ale jedna malá hviezdička sa vám v rozľahlej pustatine stratí ľahko. Možno ju niekedy nájdem. PS: Našiel som a pridávam ju. Fascinujúci zážitok. Ten film by sa mal premietať v kostole namiesto omše. (22.06.2005)

Antonioni zde ukazuje kde je jeho síla. V užití kamery. Scény z elektrárny a okolí jsou, samozřejmě že účelově, ohyzdné. Vše je laděno do šedi a to tak, že postavy na takto ponurém pozadí září. Pocity, které tyto záběry vzbuzují jsou chlad a tíseň. Některé záběry by mohly být svébytné umělecké dílo. Například dva muži pozorující vypouštění páry, která přehlušuje jejich rozhovor. V kontrastu k tomu jsou záběry z malebné pláže, které po minutách chladu doslova zahřejí. V tomto směru se rozhodně jedná o mistrovské dílo. Bohužel příběh mě až zase tolik neazujal. Psychické problémy hlavní hrdinky, jsou sice skvěle převedeny do filmové řeči, ale to nestačí aby dodaly náboj cca dvouhodinovému filmu. (14.09.2009)

Vizuálně odpudivá a jen velmi těžko snesitelná intelektuálská onanie o tom, jak se přehrávající Monica Vitti dvě hodiny prochází v depkách hnusnou krajinou. Často jsem se přistihl, že jenom tak tupě zírám na plátno a přemýšlím o tom, co budu dělat doma. Tak jsem se profackoval, řekl si, že jsem asi zaujatý (žádný Antonioni se mi doposud nelíbil) a že se zkusím opravdu soustředit a všechno pochytit. Ale vážně to nešlo. To, jak postavy mluví, jak se chovají, to je všechno tak divné, že s nimi prostě nemohu soucítit. A vzhledem k tomu, že v Červené pustině není ani žádný příběh, který by se dal sledovat, ale jen spatlanec metaforických výjevů, bylo pro mě sledování tohoto filmu hotové sebetrýznění. Nikdy mi film neutíkal pomaleji. (22.10.2012)