Mé srdce pohřběte u Wounded Knee

Prolog: Minulý rok (květen) jsem měl na zahradě obvyklou slavnost "Otevřený dům", bylo tu přes padesát lidí, hráli tu tři skupiny (včetně Jardy Hutky) a jednou z přidržených akcí bylo odhalování obrazu "Tatanka Jotanka Před Zákonem" od Karla Černého. Jednotlivé rysy jsme vybírali z dostupných fotografií a obrazů, já jsem poskytnul své největší orlí pero, které ční z obrazu (mystické propojení s Indiána s Kafkou) do prostoru.... Na film jsem se díval s hajným Žákem z Brušovce, který ocenil vtipnost, aktuálnost a všeplatnost výroků Sedícího Bizona, které jsem mu přitom citoval (např.: "Žijí ve mně dva psi. Jeden je zlý a druhý hodný a oba se pořád perou. Pokud chcete vědět kdo vyhraje, pak nejspíš ten, kterého lépe krmím")... Ve filmu mi připadlo, že vražda Tatanky Jotanky a Masakr u Wounded Knee se udály bezprostředně po sobě, což jsem si nemyslel. Není to ale tak ani tak: Tatanka Jotanka byl zastřelen 15. prosince 1890 a Masakr byl o čtrnáct dní později (což je filmově nezachyttelné).... Ale tak jako tak, pro samé pindání jsem se k hodnocení filmu vůbec nedostal... (23.02.2020)

Až si zase Američani budou hrát na Svědomí Světa a nějakému diktátorovi vyčítat kdejakou genocídičku, nebo vyhlazování etnických menšinek, měli by si zamést před vlastním prahem, protože sami mají na hlavě másla víc, než je jeho roční produkce v mlékárně Kundín. Původní obyvatele Ameriky totiž hladili až do téměř úplného vyhlazení. Neštovice, černý kašel, chřipka a chlast místo Cyklonu B a motyk Rudých Kmérů. (13.07.2010)

Canakja to napsal docela výstižně. Jako film tomu chybí spád a něco, co by diváka dlouhodobě udržovalo v pozornosti a přikovalo do sedačky. Jako dokument to nepřináší moc informací. Je tu řada skvělých scén, ale něco tomu zkrátka chybí. Na film, co trvá více než dvě hodiny, by to chtělo dynamičtější styl vyprávění příběhu. Závěrečný epilog potěšil. (27.07.2014)

Zajímavý film, z historického hlediska, řešící problémy indiánské menšiny v USA po bitvě u Little Big Hornu. Sitting Bull a ostatní náčelníci Siuxů jsou bídou nuceni přizbůsobovat se bílým lidem a jejich civilizačním požadavkům. Někteří indiáni se přizpůsobují poměrně snadno, ale někteří vůbec. Ústřední postavou je Ohiyešu, který odchází studovat doktořinu na Východ a poté se vrací zpět. Film je to bezesporu zajímavý, ale přišel mi brutálně nastříhaný. Nevím, čím to je, ale připadal jsem si, jako když v bludišti honím konec lana. Kdykoli ten konec znova spatřím, abych věděl, kudy se dál vydat, tak zase zmizi a objeví se někde jinde. Působí dost rušivě, když děj nějak ubíhá a bez jakéhokoli pojítka následuje scéna, která jakoby nenavazuje na předešlou. Ale film je jinak určitě kvalitní. 65% = 3/5 (14.03.2011)

Krásný smutně laděný příběh o tom jak Indiánům vyhasínali poslední zbytky naděje a jejich poslednímu většímu zbouření u Wounded Knee i když ani po něm to někteří z nich nevzdali a dále bojovali za svá práva. Koneckonců dělají to dodnes a nechtějí aby se zapomnělo na křivdy z minulosti a za to si zaslouží moji největší úctu. Byl jsem rád, že jsem po dlouhé době opět narazil na film mapující utlačování indiánů materialistickými američany, kdyby se alespoň lidé dokázali poučit z minulosti. (06.05.2009)