Vyznání Anny Elliotové

Vybavil se mi jeden starý nápěv s novými slovy: Plytká, plytká, plytkááá. Anna připomíná životem unavenou ovci, jejíž herecký rozsah se pohybuje od tupého výrazu s pootevřenými ústy a skelným pohledem upřeným směrem k oknu, aby její zornice získaly zdání záblesku (= láska) po tupý výraz s pootevřenými ústy a skelným pohledem upřeným směrem od okna, aby její zornice zdánlivě potemněly (= zármutek). Objekt jejích vybledlých tužeb budí soucit a působí, jako kdyby si před každým setkáním s ní musel šlehnout dávku sedativ. A mě vede soucit k tomu, že se zdržím výčtu dalších hrůz. Řeknu jen, že tento film drží hned dvě malinová prvenství. Nejhorší adaptace Jane Austen ever a nejstrašnější filmový polibek – taky ever. (04.02.2020)

Ačkoliv jsem posmrtně vydanou knihu Jane Austen ještě nečetla, měla jsem dle pozitivních čtenářských ohlasů větší očekávání než např. u Pýchy a předsudku (četla), přeci jenom je toto dílo považováno z její pozdní tvorby za nejvážnější. A velká očekávání následují adekvátní zklamání. Film je jako jednotné kontinuální dílo natočen poutavě, hudba vytváří atmosféru jakou má a herecké obsazení neurážející. V potaz beru také to, že u takové tematiky všichni dopředu ví, kam děj bude směřovat a jak bude končit. Ale neubráním se pocitu, že ta Anna, která má být tahounem příběhu a nehynoucí láskou kapitána Wentwortha by měla i na plátně přeci jenom vykazovat více známek života? Jinak nechápu kam námořník oči dal, spíš mi většinu filmu připadala jako chudinka, co v podstatě celou dobu ani nehlesla. A její konečná maratonová scéna mi připadala až směšná (vážně takhle v knize celé poledne sprintuje?:-), nehledě na ten minutu přibližující se polibek na veřejnosti! I přes to přese všechno se Jane rozhodně nemusí otáčet v hrobě a Sally Hawkins mě přesvědčila, že není jenom holka na zabití (Happy go Lucky). ---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- Kniha přečtena. Film je dramatizován až běda, pobíhající scéna je skutečně jen dílem scénáře, stejně jako jiné nepochopitelné lahůdky (nemocná, do té doby nehybná přítelkyně najednou vstane Annu honit po ulici s klíčovým vysvětlením na 3 s), které mi tam neseděly už při shlédnutí prvém. 3* (10.05.2010)

Persuasion (česky jako Anna Elliotová nebo Pýcha a přemlouvání, 1817), jakožto poslední dílo Jane Austen, je poněkud zastíněné některými oblíbenějšími díly. Nicméně se jedná o velmi zdařilý zralý román. Mezi filmaři není tolik oblíbený jako Pýcha a předsudek nebo Emma, ale o to víc může potěšit. BBC televizní produkce se Sally Hawkins v titulní roli je velmi roztomilá, všechny ty náhody a nepohodlí a náznaky jsou rozehrané tak autenticky, jak jen je to v daném žánru možné. Navíc tu má maličkou vedlejší roli moje stará láska Stella Gonet, takže jsem si to vysloveně užila. (21.08.2023)

Príšerne vážne a teda neaustenovské. Pritom práve irónia vnáša do príbehov a lá "červená knižnica" (samozrejme uvedomujem si tu aj ten filozofický moment, ktorý spomína MacIntyre) vítanú dvojznačnosť, nadhľad, ľahkosť, dialóg dvoch spôsobov žitia a tým aj reálnosť a živosť. (...) A čo je ešte horšie, zo všetkých charakterov sa ukrojila tá časť, ktorá ich robila ľudskejšími a zostali neznesiteľne jednorozmerné "funkcie v príbehu". Anča je uplakaná Popoluška, Wentworth len zazerá ako podgurážený ogrgeľ v krčme, Charles pre istotu žiadnu povahu nemá a nezjemňuje tak neznesiteľné výstrelky svojej ženy, Lady Russellová pôsobí skôr ako vypočítavá žena než ako milujúca náhradná matka atď. A aj antagonisti (s výnimkou bratranca Elliota) majú v knihe pôsobiť skôr smiešne, karikovane, ako v prípade starého Elliota a jeho obsesií zo zovňajška a z knihy šľachtických rodín - pre Anne sú skôr zdrojom pohŕdania a hanby. (...) Pre zvýšenie súcitu a vygradovanie celého prerodu sa z Anne stala prakticky slúžka, pritom práve Anne sa sama aktívne snaží pomáhať druhým, čím sa odhaľuje predovšetkým jej láskavá a trpezlivá povaha. Týmto sa podľa mňa len maskuje fakt, že samotné rozprávanie nedokáže čímkoľvek prekvapiť a vynahradiť tak straty, ktoré sa udiali na predlohe a pretvára (v medziach vymedzených dobou) v podstate samostatne mysliacu, sebareflexívnu a hrdú, akurát trochu zdeptanú ženu, na pasívnu hračku. Anne v knihe nebola osobou, ktorá sa musí odpútať od vlastnej podriadenosti. Ona už dávno nie je podriadená a nesamostatná - na rozdiel od Mary, Elizabeth a otca. Cieľom je preklenúť priepasť zloženú z predsudkov, hnevu a sklamaní, ktorá sa utvorila medzi dvoma ľuďmi vinou okolitej spoločnosti. (...) Štýl sa upachtene snaží o simuláciu psychických stavov svojich hrdinov, ale práve kvôli totálnej doslovnosti a jednorozmernosti toho všetkého to pôsobí zbytočne redundantne, až telenovelovito smiešne, pričom práve štylistické postupy mali byť, tak ako v prípade Austenovej, využité na iróniu a viacznačnosť. Veľmi zlé, pretože v porovnaní s 200 rokov starou predlohou, to pôsobí príšerne neživo, didakticky, sploštene a nezaujímavo. (25.01.2022)

Musím nejprve přiznat, že na rozdíl od verze z roku 1995, se mi oba hlavní představitelé více líbili. Škoda jen toho dýchavičného závěru, jako kdyby si režisér uvědomil, že má málo času a po rozvláčném a klidném ději vše nahustil do posledních 10 minut a jako bonus přidal veřejný polibek, což možná měla být pomoc po ztátě dechu. Trochu více mohla být zviditelněna ješitnost baroneta Elliota (jedno podívání do zrcátka nestačí a běhání za věhlasnou známou působilo spíš nepatřičně než směšně), a Anna také někdy působí více jako chudinka než jako rozumná bytost. Ale i přes tyto výhrady to považuji za celkem zdařilou adaptaci. (26.10.2009)