Nanga Parbat

Fakta jsou jednoduchá a prostá. 27 června r. 1970 zdolávají Reinhold a Günther Messnerovi Rupálskou stěnu a následně dobývají vrchol zvaný Nanga Parbat („Nahá hora“). Špatné počasí je však donutí k sestupu jinou (zcela nezajištěnou) cestou. Při sestupu bivakují na JZ hřebenu ve výšce 7800m (zóna smrti) a další dva dny sestupují Mummeryho pilířem v Diamirské stěně. Oba naprosto promrzlí, vyčerpaní na pokraji sil a blouznící pokračují dál v sestupu. Na úpatí Diamirské stěny (skutečnost je však taková, že pravdu zná pouze Reinhold ) Günthera zasypala lavina. Reinhold se bratra snaží najít, po marném úsilí se vydává na cestu do údolí. Ikdyby skutečnost byla jiná (Reinholdovi je vyčítáno, že vysíleného bratra zanechal napospas smrti), nemáme právo mu nic vyčítat. Günther obrovky hazardoval, když se rozhodl za bratrem nakonec na vrchol vydat a na celkové vyčerpání také následně doplatil. Vyčítat něco Reinholdovi rozhodně není na místě ( byli to proboha bratři, určitě zkusil co se dalo, ale v 8000m máte dost problémů sám se sebou, těžko můžete nějak zásadně druhému pomoct, kromě morální podpory ). Ať už to bylo jakkoliv, skutečnost je taková,že po několika dnech nalézají naprosto vyčerpaného Reinholda místní domorodci a zachraňují ho před jistou smrtí. To jsou FAKTA, teď pojďme k snímku samotnému. Film je natočen na motivy knihy samotného Reinholda Messnera „Červená světlice na Nanga Parbat“ (navíc byl i konzultantem pro tento snímek), takže předpokládám, že na výslednou podobu měl velký vliv. Přiznávám, že jsem velkým fanouškem velehor a vysokohorské turistiky, takže mám pro tyto typy snímků velkou slabost ( tudíž objektivita jde kolikrát trochu stranou). Nicméně musím přiznat určité zklamání. Očekávání (vzhledem k síle námětu) byla velká. Snímek se nezaobírá pouze samotnou expedicí, ale mapuje také dětství obou bratrů a seznamuje tak diváky s pohnutky, které je vedly k dobývaní velehor a líčí jejich lásku k lezení. Režisér Joseph Vilsmaier se zdařile vyhnul sentimentálním scénám, „ pouze“ věcně vypráví příběh, k tomu návdavkem krásné scenérie velehor ( ikdyž škoda, že se nepodařilo sehnat větší rozpočet, možná to bylo ale pouze a jen z technického hlediska (je totiž patrné že valná většina záběrů (nepočítám celk. záběry) výstupu a sestupu je točena v Alpách). Nicméně pořád se jedná o krásné a tolik zrádné hory, takže... potud panuje spokojenost. Problém nastává (alespoň v mém případě) v samotných horolezeckých scénách. Je vidět, že Vilsmaier není Macdonald, takže té autentičnosti (kdy to divák celé prožívá s hlavními hrdiny) se nedaří (narozdíl od Touching the void) dosáhnout. Chtělo to postupně gradovat atmosféru a hlavně, v takové výšce (zejména ve stavu jakém se oba bratři nacházeli) stojí spoustu sil, byť jen jediný krok. Neříkám,že zde hlavní hrdinové po hřebenech „ lítají „, nicméně k autenticitě to má daleko. Narozdíl od již zmiňovaného Touching the void , který působí téměř dokumentaristicky, tohle vyznívá hodně „hraně„. Škoda, o zklamání bych přímo nemluvil, ale musím přiznat ( vzhledem k tématu ) očekávání byla rozhodně větší. 65% (23.02.2011) (méně) (více)