Zatmění

Film se mi zdá jakousi průpravou na Zvětšeninu.Co mu chybí hlavně, je drama, napětí. Příběh se prakticky neposouvá, hlavní hrdinka se jen tak nelogicky bloncá událostmi, které ji v životě potkávají, moc se jí nedá rozumět, protože zřejmě ani ona sama naprosto neví, co by měla chtít. A chybí-li příběh, nastupuje nuda. Zkrátka do Zvětšeniny ještě pár let chybělo. (05.02.2011)

To jsou ty "bezvadné" filmy, které formovaly celé generace. Na počátku hlavní hrdinka prohlásí: "Nevim." a vyřešeno. Těžko soudit co tehdy bylo rozhodující, tedy kromě partnerství s Antonionim, že. Je to tak prosté, povýšit nerozhodnost na umění. Hlavně, když to má formu. Ale tak za tu legraci na burze a recyklovaný herecký výkon nevýkon Delona, bych to viděla na průměr. Nicméně to poslední, čeho v životě chci dosáhnout, je prožít celou tetralogii. (08.06.2017)

Přelom a zásadní změna v uchopení kinematografie, ve kterém se forma stává obsahem a naopak (nelze se proto možná divit, že film měl ve své době největší ohlas v Japonsku). Vcelku výstižně to v komentáři popisuje Dionysos, a tak mohu už jen dodat v podstatě zcela nesouvisející myšlenku při pohledu na současný film. Tvůrci jakoby se z nějakého důvodu sami odnaučili nebo utekli od toho, co Antonioni objevil. Není to totiž jen autorská licence, styl, nebo subtilní vidění a chápání světa, není to ani záležitost výjimečně progresívních 60. let. Je to komplexnější - je to cesta k hlubšímu, řekl bych snad i podstatnějšímu využití možností kinematografie jako takové. Až si někdo za sto let pustí Zatmění a pak pro porovnání celou řadu současných filmů, tak nevím - nebude mít náhodou pocit, že jsme se sami sebe začali bát, a pro jistotu se zabývali vším jen zvnějšku, řekněme sociálně? (17.05.2018)

Och, konečně po dlouhé době ČT2 odvysílala nějaký film v původním znění s titulky. A jaký film! Takové už se dnes netočí. Při sledování ZATMĚNÍ jsem se opět ujistil, že Michelangelo Antonioni byl tvůrce mému srdci blízký a jeho filmy jsou něco neuvěřitelného. Ta čistota filmařského výrazu, ta promyšlenost každého záběru! Kontrast hrdinčina nitra s bláznivým moderním světem (scény z burzy patří asi k tomu nejšílenějšímu, co jsem kdy ve filmu viděl) je zde mimořádně působivý, a nechává film vygradovat do fantastického dlouhého závěru beze slov. Příležitostné vysílání podobných skvostů je jediným důvodem, proč má dnes ještě smysl mít doma telku. (13.05.2014)

Prvně k okouzlení, napodruhé k přemítání… A o pochopení se s jistotou nebavme, už jen proto, že vazby jednotlivých filmů (odkazy na Noc) Antonioni velice rád znejistí. S celé trilogie mi vychází právě Zatmění jako nejpodmanivější a divácky nejvstřícnější kousek (byť v relativním měřítku to není až tak snadno stravitelné...). Kupříkladu scény na burze jsou asi nejsilnějším adrenalinem za celou autorovu režijní dráhu (a minuta ticha se zkrátka nezapomíná). Tyto občasné momenty však určitě nezaručují atraktivitu sami o sobě, klíčem k nim je dobová věrohodnost. V jednotlivostech už předtím a plně odtud si může člověk skrz Antoniniho perfektně dokumentovat jednotlivé fáze šedesátých let až k velkolepě „výbušnému“ Zabriskie Point. Neznačí to pouze myšlenkový svět, který nabízí v té době i mnozí další, ale prostřednictvím módních manýr či hudby i vzorce chování. Bez přijetí těchto asociací zůstanou veškeré charaktery jen jako podivíni z uzavřené společnosti, co se „bůhví proč“ nudí. Nedivím se, pokud pak někdo tyto filym odmítne. Zdánlivá výlučnost, která obklopuje Dobrodružství a Noc, není tak markantní. Nepochybně i zásluhou silných herců. Monicca Vitti má konečně plný prostor a nejkrásnější záběry, co Antonioni připravil, jsou skoro výhradně spojené s ní. Vedle figuruje výtečně těkavý Alain Delon, jehož rozhodnost alespoň slovní je oproti jindy apatickým hrdinům vítaná vzpruha. Není to film jedině o nich (když už na prázdných ulicích kdosi vstoupí do cesty, tak si ho divák většinou zapamatuje) a je po okraj naplněný alegorickým vyjádřením. Přesto v oblastech společenských (Afrika, moc peněz) Antonioni zdaleka nepoužívá tak neuchopitelné prostředky jako v těch, co zkoumají duševní rozpoložení jedince. A s vědomím, že i v těchto myšlenkách se skrývá hodnotná argumentace, vidím podle mého hlavní důkaz, že trilogie a následující filmy stvrzují odkaz šedesátých let jako jen máloco. Bez Antonioniho filmů by pro nás byly šedesátky značně ochuzenější. (24.02.2011)