L'eclisse
L'Eclipse
L'Eclisse
Zatmenie
Režie:
Michelangelo AntonioniKamera:
Gianni Di VenanzoHudba:
Giovanni FuscoHrají:
Alain Delon, Monica Vitti, Francisco Rabal, Rossana Rory, Lilla Brignone, Louis Seigner, Cyrus Elias, Mirella Ricciardi, Theo EnnischObsahy(1)
Vittoria se rozešla s dlouholetým přítelem a navázala známost s mladým a dravým burzovním makléřem. Pozoruje ho, jak se vrhá do obchodování (scény z burzy patří k tomu nejlepšímu, co na dané téma ve filmu vzniklo), tráví s ním chvíle klidu. Ale v průběhu rozvíjejícího se vztahu si uvědomí svou citovou prázdnotu a oboustrannou neschopnost přiblížit se jeden druhému. Nitro hrdinů je prodloužením odcizeného okolí: industrializovaného velkoměsta, chamtivého burzovního prostředí, společenského klimatu, v němž city přestaly hrát roli. Antonioniho zajímá agresivní moderní svět v konfrontaci s nitrem citlivé mladé ženy, která strádá nedostatkem lásky, ale už ji nedokáže brát ani dávat. Bezpříběhový snímek o tom, kam industriální společnost posunula intimní vztahy. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (76)
Co či koho vlastně Antonioni odcizil? Postavy sobě navzájem - a tím jen zdvojil jejich faktické odcizení ve světě? Je to tedy "umělecká kritika mravů prováděná zevnitř buržoazního světa: není v ní nic, co by mohlo zajímat nás marxisty," jak řekl Galvano Della Volpe? Určitě ano. Ale nejen to. Antonioni najednou s tím, jak sňal roušku z individualismu moderního člověka, vnesl do filmového světa i sílu obrazu a estetiky, která do té doby existovala jen ve 20. letech. Antonioni se zbavuje slov a vlezlosti konvenční filmové hudby a staví nás před filmové obrazy, které jsou stejně jako příliš krásná žena uhrančivé a zároveň svazující. Antonioni tedy divákovi odcizil i obrazy a zvuk - vyprahlá pustota Říma tak neznamená jen prázdnotu mezilidských vztahů, ale vyvolává v divákovi i chvění z cizosti něčeho, co je příliš dokonalé na to, aby se s tím mohl identifikovat: prázdné ulice zachycené v dokonalých černobílých kompozicích; ticho vylidněného města i ticho uprostřed davu... Na nejedné výstavě či reprodukci v časopise apod. se člověk setká s fotografiemi z filmů - a vždy, když jsem narazil na Monicu Vitti, bylo to samozřejmě v rámci tetralogie citů. Náhoda? Sotva: i tak již krásná herečka byla Antonioniho kamerou vynesena do takové výšky, že splynutí s jejím obrazem je nemožné, a tato nemožnost zneklidňující (ne náhodou figuruje na jedné z Exposure od B. Probst). Antonioni tedy dokázal a zároveň musel s tím, jak vysvobozoval moderní filmovou naraci (od "klasického" splývání narace a významu, podřízenosti výrazových prostředků artikulaci děje atp.), odcizit diváka a předmět jeho pohledu a jeho sluchu. A tím postavit diváka před cizost, která volá po novém uchopení. A tím otevřít dveře novému výtvarnému jazyku. ()
Ta poslední čtvrthodina, to bylo něco úžasného, kdyby tvůrci pojali celý film přesně v tomto duchu, bylo by mé dilema o hodnocení zcela opačné. Nakonec jsem ovšem našel řešení a není v tom jen povedený závěr. Celkově skvěle nasnímaný obraz vnitřního světa ženy, jež náhle začala naslouchat pouze svému srdci v bizarním, nelítostném prostředí světa finančního a materiálního, byl pro mě nadprůměrně dobrý, i když začátek lehce vázne a scény z burzy byly, dle mého, zbytečně zdlouhavé, chvílemi dokonce nezáživné. Nicméně Vittoria a její vnímání okolí má v sobě krásný nádech svobody, navzdory citové odcizenosti rodinné i milenecké, což ovšem může být ten pravý impuls se zastavit a pokusit se na potemnělém nebi zahlédnout záblesk slunečního svitu. ()
Ech, postavy v Antonioniho filmech jsou na můj vkus příliš chladné, v chování odlidštěné. Psychologicky naprosto zmatené, rozervané, ani ony samy nevědí co chtějí, jak to má pak vědět divák? Hovoří spolu, ale komunikačně se míjejí, nerozumí si. Prostě odcizení v moderní společnosti. Po obsahové stránce opět téměř nulové, ale Antonioniho režijní styl tomuto filmu ( stejně jako Zvětšenině ) dodává zajímavou náladu a rozhodně nenudí, vlastně se na to příjemně dívá, jeho filmy rozhodně mají své kouzlo, ale na můj vkus příliš chladné kouzlo. ()
Prvně k okouzlení, napodruhé k přemítání… A o pochopení se s jistotou nebavme, už jen proto, že vazby jednotlivých filmů (odkazy na Noc) Antonioni velice rád znejistí. S celé trilogie mi vychází právě Zatmění jako nejpodmanivější a divácky nejvstřícnější kousek (byť v relativním měřítku to není až tak snadno stravitelné...). Kupříkladu scény na burze jsou asi nejsilnějším adrenalinem za celou autorovu režijní dráhu (a minuta ticha se zkrátka nezapomíná). Tyto občasné momenty však určitě nezaručují atraktivitu sami o sobě, klíčem k nim je dobová věrohodnost. V jednotlivostech už předtím a plně odtud si může člověk skrz Antoniniho perfektně dokumentovat jednotlivé fáze šedesátých let až k velkolepě „výbušnému“ Zabriskie Point. Neznačí to pouze myšlenkový svět, který nabízí v té době i mnozí další, ale prostřednictvím módních manýr či hudby i vzorce chování. Bez přijetí těchto asociací zůstanou veškeré charaktery jen jako podivíni z uzavřené společnosti, co se „bůhví proč“ nudí. Nedivím se, pokud pak někdo tyto filym odmítne. Zdánlivá výlučnost, která obklopuje Dobrodružství a Noc, není tak markantní. Nepochybně i zásluhou silných herců. Monicca Vitti má konečně plný prostor a nejkrásnější záběry, co Antonioni připravil, jsou skoro výhradně spojené s ní. Vedle figuruje výtečně těkavý Alain Delon, jehož rozhodnost alespoň slovní je oproti jindy apatickým hrdinům vítaná vzpruha. Není to film jedině o nich (když už na prázdných ulicích kdosi vstoupí do cesty, tak si ho divák většinou zapamatuje) a je po okraj naplněný alegorickým vyjádřením. Přesto v oblastech společenských (Afrika, moc peněz) Antonioni zdaleka nepoužívá tak neuchopitelné prostředky jako v těch, co zkoumají duševní rozpoložení jedince. A s vědomím, že i v těchto myšlenkách se skrývá hodnotná argumentace, vidím podle mého hlavní důkaz, že trilogie a následující filmy stvrzují odkaz šedesátých let jako jen máloco. Bez Antonioniho filmů by pro nás byly šedesátky značně ochuzenější. ()
Galerie (47)
Photo © La Société des Films Sirius
Zajímavosti (13)
- V roce 2008 byl film zařazen na seznam 100 italských filmů, které je třeba zachránit, který sestavilo italské ministerstvo kulturního dědictví. Jedná se o 100 filmů, které „změnily kolektivní paměť země v letech 1942–1978“. (classic)
- Film nebyl nijak zvlášť komerčně úspěšný, kromě Japonska, kde se mu kasovně dařilo dobře. (Morien)
- Režisér Michelangelo Antonioni později přiznal, že tento film nepatří k jeho oblíbeným dílům a že se přespříliš zamotal do jeho kontroverzního náznakového konce. (Morien)
Související novinky
Zemřel Alain Delon
Přichází smutné zprávy z Francie. Ve svém domě ve městě Douchy zemřel v něděli 18. srpna legendární francouzský herec Alain Delon. Bylo mu obdivuhodných osmaosmdesát let. Zprávu potvrdili tiskové… (více)
Zemřela herečka Monica Vitti
Přichází smutné zprávy z Říma. Ve věku 90 let zemřela ikona italské kinematografie šedesátých let, herečka Monica Vitti. Hvězda klasických filmů režiséra Michelangela Antonioniho dlouhou dobu… (více)
Hneď trebárs i po vzore »režisérskeho kniežaťa« L. Viscontiho, taktiež naprosto podobným spôsobom rovnako nadväzoval [a uvažoval!] i nemenej talentovaný, taliansky režisér M. Antonioni, keď povedzme, že tiež zrovna obsadil - vychádzajúcu, francúzsku hviezdu úplne najjasnejšej žiarivosti Alaina Delona, ale pokiaľ príde ešte na tohto mládenca rada, tak najprv sa musí vo vskutku plnej paráde predviesť mimoriadne atraktívna Viktória, ako po svojom ženskom citovom ponímaní naloží s náhle vzniknutou situáciou... • Spočívajúcou v tom prozaickom zmysle, že svojmu partnerovi Riccardovi, podarovala «pekné kopačky», a to nie teda iba kvôli tomu, aby si s nimi napríklad ihneď zahral akýsi majstrovský, futbalový zápas, kdesi na zelenastých, talianskych trávnikoch spolu so svojimi športovo nadanými kamarátmi, ale najskôr to vychádzalo len z toho prostého hľadiska, že ho akurátne, bohužiaľ, momentálne posiela rovno k vode; presne tak, rozchádza sa s ním, akoby sa ani príliš ne[za]chumelilo, pričom tomuto chlapcovi hodnú chvíľu potrvá, pokým sa s daným problémom napokon sám vyrovná, a tak práve vtedy už konečne spadá do úvahy i pomaličky prichádzajúci, mužský protagonista Piero, burzový maklér, ktorý by chcel byť istotne vhodnou náhradou za → o pár riadkov vyššie spomínaného nešťastníka Riccarda, ale totiž nič nie je zďaleka ani také vôbec jednoduché, ako by to na prvú dobrú mohlo vyzerať, že danému páru by mali vari plne automaticky zazvoniť svadobné fanfáry. • Záverečnou fázou mi toto titulné Zatmenie, normálne pripomenulo samotnú estetiku nemého filmu, alebo zase predtým bolo dianie naplnené až po samý okraj zvukovými ruchmi, veru, požehnane, a to predovšetkým z burzového prostredia, kedy mi akosi išla hlava strašne explodovať zo všetkých tých hyperaktívnych reakcií z pohľadu dynamicky zapojených postáv, ktoré nenormálne kričali o dušu, keďže sa to tu neustále točilo okolo peňazí, ale aj finančných strát; skrátka, autorovi sa túto pasáž podarilo zachytiť, až by som dokonca povedal, že dokumentárnym štýlom, ktorému určite ne[po]chýbala realistická atmosféra, ktorá by mohla osloviť podobne založených jedincov. • A našťastie niekde v strede sa aspoň konkrétny príbeh mierne ustálil, kedy sa pred mojim zrakom postupne rozprestieral i vášnivý vzťah medzi Viktóriou & Pierom, keď by som teraz maximálne podotkol sotva iba to, že nielen len jedna z prezentovaných strán, zrejme ani poriadne nevedela, ako naložiť s daným materiálom, z ktorého by sa mohlo kľudne niečo interesantné vybrúsiť do takých zaujímavých tvarov, aby boli obidve strany nanajvýš spokojnými. • V rámci celkového upresnenia, doplním, že sa v danej veci nakoniec nejednalo len o ukončenie „existenciálnej trilógie citov” [tituly: I. Dobrodružstvo, II. Noc, III. aktuálne recenzovaný titul], ale doplnenú o „tetralógiu”, nasledujúceho prírastku v podobe Červenej pustatiny s Monikou Vittiovou, ako ústrednou protagonistkou, ktorá v štyroch častiach po sebe [v Noci ale mala oveľa menej hereckého priestoru], po emocionálnej rovine stelesňovala trocha viac komplikované postavy, čo teda zvyčajne udržiavalo i dokonalú rovnováhu naprieč jednotlivými príbehmi, nie jednoduchými. • Opätovne sa vytvoril vysoko hodnotný, umelecký, autorský počin - a navyše najvhodnejším len pre to najnáročnejšie publikum, o akom bude čochvíľa počuť len z dobových archívov, pretože pozvoľna vymiera s náhradou vo vzhľade prichádzajúcich "násťročných", ako adekvátnou alternatívou za pamätníkov?! () (méně) (více)