Katyň

Nejlepší odpovědí na dotaz, nakolik a zda vůbec se Wajdovi podařilo vyrovnat s tragickým osobním příběhem své rodiny, který je současně nesporně nejtemnějším místem v nesnadné novodobé historii polsko-ruských vztahů i mrazivou obžalobou nejbestiálnějšího zločinu evropského stalinistického komunismu, je tiché, mlčící kino, jehož hlediště bezhlese sleduje jak závěrečné sekvence umělecké i historické rekonstrukce katyňského zločinu, tak dlouhou řadu titulků, která na ni navazuje. I poté rozcházející se lidé mlčí. Mají proč. Od úvodních záběrů a obrazů líčících sovětské vpadnutí do zad krvácející rzeczypospolité přes tragické rozžehnání jednoho z důstojníků s jeho rodinou krátce před odjezdem ruského zajateckého vlaku přes důkladně sestavenou paralelní skládačku záběrů z německé okupace i prvních zážitků zajatých polských důstojníků, která se láme třiačtyřicátým rokem a německým objevem katyňských zločinů, se divák nenudí. Tím spíš, přechází-li z okamžiku na okamžik do Polska druhé poloviny čtyřicátých let (ten muž na zdi různých komunistických policejních kanceláří je hlavní architekt polských padesátých let Boleslaw Bierut, hrůzná obdoba našeho neméně krvavého Klementa Gottwalda) se zbytky doznívajícího protikomunistického odboje a posléze nedálým překlopením celé kompozice do působivé, mrazivé rekonstrukce jednoho z kamínků hrůzné mozaiky nesmyslného zločinu, jehož sadistická racionálně prováděná iracionálnost se minimálně vyrovná nejhnusnějším nacistickým excesům. Ze srovnání obou totalit o něco lépe přesto vychází ta ruská (zajímavý výstup se sovětským kapitánem, který jako záchranné gesto nabízí svou ruku jedné z žen polských důstojníků a neváhá ji skrýt před dotírající NKVD). Wajda, který tyto události prožil na rozmezí chlapectví, jinošství a sotva pučící dospělosti, je ve svém výrazu cudně uměřený, záměrně staví do popředí až chirurgicky neúčastnou rukou strohá fakta, v jejichž pozadí cítíme jeho vzpomínku i neúnavný letitý vlastní sběr vzpomínek, památek i dalších fakt. Vynikající kamera (v paměti mi utkvěl záběr na klášter nebo sobor, změněný na zajatecký tábor pro stovky polských důstojníků v novoroční či vánoční noci v prosinci 1939), pracující stejně dobře i s detailem včetně akčních scén útěků a střelby, jen podtrhuje a zvýrazňuje hrůzný průběh strašných událostí. Pro mě neznámí polští herci odvádějí bez výjimky špičkové umělecké výkony (platí to i pro představitele mistrně vedených dětských postav). Mistrovská je i hudba evokující hudební doprovod kostelních mší či jiných církevních skladeb nebo hudebních doprovodů. Nerozumím jednomu: proč je KATYŇ přijímána i posuzována stejně tak na Západě, jako na Východě (film úrovní svého zpracování i atraktivností a podnětností námětu má jasně oskarovou úroveň) tak kontroverzně. Wajda do KATYNĚ totiž vložil sebe sama, své nejistoty a pochybnosti. Něžně hlazen a oslovován svými diváky vrací jim péči a úctu, kterou mi prokazují, tím nejlepším možným způsobem: neméně silnou vlastní citovou oddaností námětu, dílu i jeho nadčasovému všelidskému rozměru a poselství, jež se s ním pojí. KATYŇ je nesporným vrcholem víc než početné filmografie tohoto světově proslulého režiséra autorského hraného filmu. (29.09.2008) (méně) (více)

Andrzej Wajda, narozený 6. března 1926, se se svým filmem Katyň (2007) vrátil k tématu, které formovalo celý jeho život, směr jeho myšlení a vzdělání. Téma Katyňského masakru pro něj bylo tématem zpracování dějinného selhání v širším měřítku a příběhu jeho otce v užším pohledu. Post Mortem byl původní název filmu, který byl později změněn pro snazší identifikaci filmu. Kromě výsledné realizace je samozřejmě velice silným příběhem už samotná Wajdova cesta k tomuto projektu. Zatímco před rokem 1989 o něm nemohl Wajda ani uvažovat, a také se touto otázkou nezabýval, s nastolením současné politické situace se mnohé změnilo. Nebylo už nutné směřovat apel na zájem ze zahraničí, bylo možné uvažovat o natočení filmu v Polsku. Klíčovými podtématy se staly otázky samotného zločinu a lži, která tento zločin zastínila. Zločin vykonala sovětská NKVD v roce 1940 a po dlouhé roky byl podsouván Německu a datován do roku 1941. Tento klíčový rozkol a jeho dopady na různé vrstvy polské společnosti Wajda vypráví skrze ženskou optiku – matek, manželek, sester a dcer. Wajda zpracovává vlastní prožité zážitky s vlastní matkou a její vírou, která ji posilňovala až do konce války, sám sebe do filmového scénáře neprojektuje, dokonce anonynimizuje jednotlivé příběhy a určujícím způsobem zaznamenává zprávu o mnohovrstevnaté proměně polské společnosti během válečných let a v době, která bezprostředně následovala. Wajda dlouze uvažoval o literatuře, o kterou by se mohl opřít, nejcennějším se mu staly vzpomínky očitého svědka Jozefa Czapskiho. To mu pomohlo k definitivnímu rozhodnutí natočit film bez kompromisů. Proces příprav trval celé desetiletí, leč jak sám poznamenal, to téma ho nemohlo minout. A nakonec označil Katyň (2007) za rozloučení se s fenoménem Polské filmové školy. Když s ním Polská televize natočila rozhovor plný piety a hmatatelné úcty, připomenula jeho filmy o nacistickém odboji – Nezvaní hosté (1955), o Varšavském povstání – Kanály (1957), a samozřejmě jeho nejslavnější film z květnových dnů roku 1945 – Popel a démant (1958). Wajda tehdy připomenul, že se vědomě vrátil k tehdejším stylu vyprávění, ale zkombinoval ho s nejmodernější technikou. Dalším důležitým momentem jeho příprav byly dvě vzpomínkové knížky dcer popravených v Katyni, které sepsaly vzpomínky o proměnách svých matek, což určilo směr rodinných historií vyprávěných skrze ženské postavy. Velice účinně a přitom věcně bez patosu takto vyniká například malá domácí rozprava profesora z Jagelonské univerzity s jeho manželkou krátce před jeho zatčením. Stejně tak proměna vztahu dvou sester, které přišli o svého bratra a každá z nich se po válce postavila na jinou stranu nového politického rozdělení Polska. Vyvrcholením všech vrstev filmu o Katyni je samozřejmě zobrazení genocidy inteligence za pomoci rutinního počínání si členů NKVD. Symbolický je detail na odlišené prožitky každého jednotlivce. Je fantastické, nakolik je Wajda vcítěn do dnešní generace a rozporu otázek povědomí o minulosti a strachu o povědomí o minulosti. V úvahách na toto téma došel až ke zatraktivnění svého filmu pomocí mladých herců, aby nezatěžoval mladé diváky svou oblíbenou hereckou generací. Stejně tak je velice zajímavé, nakolik je Wajda schopen vést dialog na téma cti a proměny tohoto fenoménu v dnešním slova smyslu. Uvědomil si, že nechtěl natočit další film o polském utrpení, ale znovu otevřít otázku o vině a obvinění. Z mého pohledu je naprosto klíčovou práce se zobrazením dvojí povahy říšské a sovětské filmové propagandy. Na jedné straně jsou Němci vykresleni jako klasická esence zla, ovšem mající v rukou na vlastní obhajobu dokument z Katyně, přičemž ten je v rámci příběhu promítnut soukromě paní generálové, která díky této skutečnosti prozře. A na straně druhé jsou tytéž obrazy z roku 1943 opatřeny záhy novým komentářem ve prospěch sovětské propagandy, proti které se pokusí paní generálová vystoupit. Dalším nosným tématem je absolutní chaos ve vládě v roce 1939, ovšem ten je zde zachycen jen útržkovitě. Větší prostor je věnován odpovědnosti a polskému patriotizmu. O tezi obětování svých nejlepších synů a opuštěných žen, které se stávají němými svědky proměny politické situace v bipolární poválečný svět. Jedním z nejlepších vložených příběhů je kontrast tří sourozenců, přičemž jde o dvě sestry a bratra. Bratr byl popraven, jedna ze sester obětuje svůj život za pravdivý náhrobek pro svého bratra a poslední přeživší sestra pochopí, že lidové Polsko se chystá být věčným a není proto prostor pro dialog. Není ani opomenuta důležitá marginálie. Původně se NKVD mohlo zdát, že nebudou nikdy postižitelní a ponechali tak popraveným při sobě jejich osobní věci. A přesto bylo poměrně snadné v očích veřejnosti posunout událost genocidy o celý rok. Stálo to ovšem životy mnoha dalších lidí. Kdo přežil, mohl podobně jako Wajda navázat v druhé generaci polské inteligence a reprezentovat novou polskou společnost na světové úrovni. Nemyslím si, že jedině syrový mechanismus genocidy by byl tím nejsilnějším momentem, osobně spatřuji mnoho dílčích vrcholů ve Wajdově Katyni – zejména zatčení špiček z Jagelonské univerzity vyvolávající všechny pozitivní emoce vážící se k patriotizmu nebo dialog přibližující myšlenku o zdánlivé nenahraditelnosti zástupců inteligence a nahraditelnosti strojů na vraždění. (08.06.2012) (méně) (více)