Milionář z chatrče

Film ze začátku nabídne několik možností, jak přistupovat k příběhu a ke spolehlivosti vyprávění, ale nijak se s nimi vůbec nepohraje a vše je podřízeno efektnosti, bohužel ne efektivnosti. V bodech, možná se o tom rozepíšu v samostatném článku víc... Tak jsem se rozepsal: http://hobituvblog.blogspot.com/2009/03/analyticke-poznamky-k-milionari-z.html _____ A: styl vítězí nad vyprávěním (style wins over the substance). Rychlý střih, na ničem se neulpí pohledem dlouhou dobu, záběry snímané v polocelcích, nápadité úhly kamery, zrychlení, zpomalení, prostřihy, vše hbité a dravé, natočené naprosto s přehledem. Hudba určuje temporytmus a náladu, stříhá se podle ní, nikoliv podle toho, jak si to žádá vyprávění._____ B: Vypráví se ve 3 rovinách, přičemž jedna obsahuje ještě "podvyprávění", které se stane určujícím v závěru. První je účinkování v soutěži "Kdo chce být milionářem?", v rámci kterého sledujeme stoupání na vrchol jednoho outsidera, který má štěstí na otázky. Druhá rovina je vyslýchání na policii, díky níž se dozvídáme, jak onen podvraťácký outsider znal odpovědi. V druhém plánu vidíme záznam soutěže, aby mohl být příběh - vzpomínka do minulosti - spojen s konkrétní otázkou. Třetí a závěrečná je věnována vzpomínkám do dětství, kterými se obhajuje hlavní hrdina před policií, protože odpovědi na otázky poznal během svého nedlouhého života. Tato část také obsahuje podzápletku, kdy sledujeme, jak se z hrdinova bratra stává vrah a násilník, kterému jde jen o peníze, a osudovou lásku hlavního hrdiny, který je až moc pravdomluvný a oddaný, hodný._____ C: Vyprávění je sice motivováno kompozičně, ale vzpomínky začnou být po chvíli mechanické - jako pokládání otázek v soutěži, protože film nezpochybňuje a nenabízí možnosti, nýbrž naplňuje jednu jedinou, tu "osudovou - je to napsáno". Flashforwardy slouží pouze k zvýraznění motivu špinavých peněz a k tomu, aby se flashbacky a flashforwardy mohly v závěru protnout a spojit i 3 roviny vyprávění. Jen v jedné scéně je užit nespolehlivý vypravěč, když vidíme, jak se hlavní hrdina Jamal vrhá na svého bratru a oba padají z velké výšky, načež se vrátíme o chvíli zpět a zjistíme, že to, co jsme právě sledovali, Jamal pouze zvažoval. Z hlediska toho, komu se vypráví, jen dvě scény vybočují z "vyprávím vám svůj životní příběh, abych se ospravedlnil, že jsem nepodváděl", a to v tom případě, kdy se policista zeptá, jestli Jamal někdy viděl Latiku a jak se dostal do soutěže._____ D: Boyle ve své předchozí filmové trojici na základě Garlandových scénářů míchal vysoké s nízkým, což dělá i ve SLUMDOGOVI, ale v PLÁŽI - 28 DNÍ POTÉ - SUNSHINE nikdo po divákovi nepožadoval, aby se jednoduše ztotožnil s hlavním hrdinou a dojímal se. Musím uznat, že zapojení davu funguje a nejedná se díky tomu o kýčovité "dojímání se nad sebou", ale nic než dojetí a slzy štěstí tahle osmi-socarová podívaná nenabízí. Nemluvě o tom, že Boyle k vyobrazování indické chudoby přistupuje jako Jamal, když provádí turisty "Tádžmahálem": redukuje vše do podoby klukovského dobrodružství, i když jde o život. _____ Pokud se Vám hodnocení či komentář nepozdává, máte tyto možnosti: padesát na padesát (50:50), hodnocení ostatních uživatelů či možnost napsat mi do vzkazníku. 70% (27.12.2008) (méně) (více)

V tomto komentári sa tak trochu zamyslím nad potrebou existencie rozprávok pre dospelých. Nie, nemyslím adult filmy. Myslím na filmy, o ktorých skrátka viete, že sú nereálne ale napriek tomu sa v nich až po uši vyžívate. A i keď Slumdog zo začiatku na takúto rozprávku vôbec nevyzerá, v poslednej tretine sa do nej nechutne zvrhne, ba dokonca neuveriteľne dynamickú prvú polovicu odstrelí do škatuľky „nič len forma“. Pretože práve prvé dve tretiny sú na filme to najlepšie. Boyle ukazuje neuveriteľné formálne čary, ktoré v spojení s drsným prostredím predmestského slumu niekde na periférii Bombaja tak trochu evokujú Meirellesove Cidade de Deus, avšak bez jeho bezútešnosti a sociálnej kritiky. Slumdog veľmi klame, keď nám v prvom dejstve predkladá akúsi sociálnu sondu v kontraste s obľúbenou televíznou súťažou. Súťaž má vlastne vo filme len funkciu naračnej kostry, ktorá funguje spôsobom čo otázka to príbeh o tom ako Džamal získal odpoveď . Formálne na nej je zaujímavé napríklad to, ako Boyle často používa detaily tvárí rovnako pri výsluchu v base, ako aj pri „výsluchu“ v kresle Milionára. Zobrazovanie odpovedí potom vyzerá ako sonda do každodennej reality slumu a formovania postavy Džamala. Boyle tu predvádza úžasné montáže obrazu a zvuku, strieda emócie trpkosti, smútku v kontraste s detskou radosťou (vôbec zobrazovanie detských lapajstiev Džamala a Salima je na filme to najlepšie), nechá hrdinov zostarnúť pri páde z vlaku (palce totálne hore !) a jednoducho sa s filmom hrá. Akonáhle však príde k tomu, že Boyle vyjde s pravdou von, film je zrazu ako príslovečný kráľ nahý, pretože Slumdog Millionaire sa zvrhne v totálne nereálnu sladkú zamilovanú rozprávku čo je v kontraste so všetkým, čo až do vyslobodenia Latíky vystaval a túto pracne vystavanú hravú horkosladkú atmosféru života detí v slumoch vystrieda naprosto tupučký ohratý romantický príbeh. Nemám nič proti romantike, ak je podávaná originálne a hlavne nenápadne a dôveryhodne (prípadne i surreálne ako napr skvelý thajský Mah Nakorn), avšak ak sa jedna z postáv zmení zo „so what ?!“ na roztúženého zaľúbenca v priebehu desiatich minút tak to jednoducho nepoberiem. A keď si príbeh začne na pomoc volať „osud“ tak to už škrípem zubami. Jednoducho povedané, Slumdog je formálne geniálnym spôsobom vyrozprávaná rozprávková lovestory, ktorá v konečnom dôsledku presne spĺňa šablónku Oscarovského filmu, hoci je jeho forma navonok „indie“ a kvôli tomu si budete cca 80 minút hovoriť že akademikov niekto nafetoval, keď dali osem sošiek niečomu takto geniálnemu. Lenže, ako všetci vieme, je pekné raz za čas vidieť rozprávku o tom ako nie-zas-tak-chytrý chlapec s dobrým srdiečkom získal nielen obrovské bohatstvo, ale i vytúženú lásku krásnej slečny tým, že jej povedal, že budú žiť z lásky. V živote to síce chodí úplne inak ale občas chceme tomuto všetci veriť. Ale povedané slovami Tylera Durdena, jedného dňa sa zobudíme a zistíme že to tak nefunguje a začne nás to pekne srať. Lenže potom si spomenieme na formálne dokonalú prvú polovicu a zabudneme na lovestory, okoreníme silným dojmom z excelentného OST a naparíme 9/10. P.S. Ak chcete život v slumoch, siahnite radšej po fenomenálnom Meste bohov, to sa aspoň na nič nehralo. (28.02.2009) (méně) (více)