Gamer

Pravidlo stanovené fanoušky hlásá, že „videoherní filmy jsou na pytel“, ale současně existuje také hrstka uznávaných adaptací (Mortal Kombat, anime Street Fighteři a Fatal Fury). To neříká vůbec nic o filmech samotných, ale naopak odhaluje velmi mnoho o fanech. Zakládají si na vymezení se vůči masovým konzumentům, ale přitom patří k nejvíce konzervativním segmentům trhu. Hollywood už definitivně pochopil, že pochlebovat jim znamená tučné výdělky. Pokud jde o videoherní filmy, chtějí fanoušci, aby se věrně držely předlohy a hlavně nevymýšlely cokoli netradičního – jak ukazuje absurdní uznání brakově pitomého "Mortal Kombatu", ale odstřelení nápaditých ("Silent Hill"), hravých ("DOA", " Super Mario Bros.") či subverzivních a sebereflexivních ("Street Fighter") adaptací. Není tedy žádným překvapením, že se na vrcholné dílo dua Neveldyne/Taylor snáší apriorní kritika. Nejedná se o vykrádačku „Běžícího muže“, ale naopak o jeho tvůrčí aktualizaci pro dobu hyperrealistických videoher a sociálních sítí, která pod zdánlivě prostinkým a chaotickým povrchem skrývá sofistikovanou variaci na kyberpunkovou ideu o spojení těla a technologie, které posune člověka na nový (ne lepší, ani horší) vývojový stupeň. Příznačně se zde spojuje pohled hráče, který je ve virtuálním prostoru hvězdou, ale v realitě nicka, s hlediskem fyzicky zdatného člověka, který je mistrem na bojišti, přičemž až jejich symbióza zajistí naprosté vítězství. Formální zpracování přináší geniální filmové ekvivalenty zážitků z virtuálního prostoru internetu a především hraní FPS arénovek typu "Unreal Tournament" či "Quake 3", kde smrt protivníka hráč vnímá pouze jako frag, ale nepozastavuje se nad aktem samotným – tomu odpovídá frenetický pohyb kamery a rychlý střih, jimiž se pozornost v okamžiku zásahu ihned přesouvá jinam, k dalším potencionálním cílům. Takže jen směle vstříc „nadintepretacím týkajícím se otisku videoherní kultury na plátno (...) a úvahám o anarchii nebo punku“, protože právě ty jsou základ tvorby Neveldina/Taylora, která samozřejmě není pro každého a obzvláště filmovým fanouškům adresuje jeden s gustem vystřižený fuck-off za druhým (zde mimo jiné opět grandiózními cameo rolemi, které tentokrát jdou proti statutu svých představitelů - Milo Ventimiglia jako zhovadilý úchylák, Lloyd Kaufman coby vypatlaná figurka bez vlastní vůle či kaskadérská hvězda Zoë Bell, jež nemá nejmenší šanci se předvést a jen plní funkci kannonenfutteru). --- více v recenzi na Aktuálně.cz. (21.09.2009)

Překvapení. Neveldine s Taylorem sice točí pořád stejně, ale konečně zasadili svůj rozběsněný audiovizuální styl do světa, kam patří. Že jsem si původně myslel, že do prdele, beru nazpět, jelikož tahle ujetá estetika si s herním dějem tyká velmi obstojně a z mého pohledu promíjí více, než čeho jsem napočítal v obou dílech Cranku. Pravda, ‚Society game‘ dává průchod jejich fetišistickým úchylkám (nelze se nepozastavit nad tím, jak by v jejich pojetí vypadalo nějaké porno), ale ‚Slayers‘ táhnou do kladných bodů. K čemuž přispívá i Butlerovo neoddiskutovatelné charisma a Hallova ujetá slizkost. Zamyšlení závěrem. Tvůrci na jednu stranu točí v nadsazeném stylu, který si žádá divácký mozek v režimu ‚stand by‘, ale zároveň jim tam vyskakuje kritika systému i společenských postojů k hrám, trestu smrti, atp. Takže až pánové přestanou příště moralizovat, možná to budou mít i za 4*. 3 a ½. (22.11.2009)

Neschopnost dvojice Neveldine-Taylor, kterou kompenzují skrze šílené, ale originální nápady je patrná. Přesto, je Gamer poměrně pěknou ukázkou "možné" blízko budoucnosti, kterou tito dva vyplodili během hraní Sims 3 a CoDa. Až na přehnaně zobecnění a zaškatulkování hráčů jako starých/tlustých/odporných úchylů je to vcelku trefné a opět se tu s nějakou krví nebo nahotou příliš autoři nezabývají. Několik záběrů a nápadů však stojí za zamyšlení a chápavý údiv diváka (kamera v herním módu za Butlerem). Přesto mám velký pocit, že kdyby to natočil se stejným nápadem někdo jiný, mohlo to být ještě o dost lepší (ale ubylo by přehnanosti a úchylností, což by chvílema byla i škoda...). Jinak na závěru si autorská dvojce mohla dát více záležet... Příjemná akční patlanina, která pobaví. (27.11.2009)

Gamer je výtečnou exploatací současné mediálně-virtuální reality, ze které si bere dva zásadní fenomény (online hry a reality show), propojuje je v jeden fungující celek a vytváří dokonale zvrácenou kapitalistickou vizi, z níž jeden megaloman profituje na všech frontách (bezplatné využití trestanců pro samotnou hru, poplatky hráčů plus příjmy od diváků). V duchu skvěle zvoleného soundtracku ("Some of them want to abuse you, some of them want to be abused.") se tak Společnost dělí na ty, kteří prostituují svá těla a emoce (!) a ty, kteří žijí skrz druhé. Řekl bych, že zatím nikdo nedokázal s takovou přesností vystihnout 4chanovsky temné podhoubí internetu, ve kterém se v pravidelných intervalech střídají Sex, Vulgarismy a Násilí, jako pánové Neveldine & Taylor. To samé platí i pro pocit zahlcenosti množstvím podnětů a informací, ve kterém dostává prostor pouze přítomný okamžik a naše minulost je redukována na uploadovaná data v podobě digitálních fotografií nebo youtube videí; stejně jako Kable, k jehož vzpomínkám se musí hackeři dopracovat přes obrazovku počítače. Celá činnost hackerského uskupení ve filmu nakonec naznačuje, že zhoubný systém lze rozložit pouze zevnitř a pomocí jeho vlastních prostředků. Podobně jako se nelze postavit do přímé opozice vůči nejtypičtější vyfabulované mediální realitě současnosti - bulváru (protože vlivná lež vždy zvítězí nad nevyslyšenou pravdou), ale je nutné ji inflitrovat a až poté změnit/zničit. (26.11.2009)

Čistý adrenalin vstříknutý do žil, i tak by se dal popsat můj filmový zážitek ze soboty 26.12., který jsem měl u tohoto silně podhodnoceného snímku s Gerardem Butlerem v hlavní roli. Jestliže si ode mne i další akční výplach letošního léta - G. I. Joe - vykoledoval pět hvězdiček, pak tomuto zábavnému špektáklu rozhodně nebudu křivdit. Občas na filmu není důležité, jak je chytrý, ale jestli nenudí a splní svůj hlavní účel, za kterým vznikl. V jakém duchu se pravděpodobně "střihově nejmodernější" film roku 2009 ponese, naznačí už úvodní pětiminutová akce. Záběry jako z hraní 3rd person akční hry hry na PC, spousta krve, ustřelených končetin a odlétávajích nábojnic. Je to ku*evsky rychlé! A naštěstí Gamer ze svého tempa po celých 95 minut nijak výrazně nesleví, plus k tomu všemu servíruje sice notně bláznivý, nikoli však totálně šílený nebo tupý "příběh". Tohle je budoucnost god damned! Dále... přítomnost Michaela C. Halla mne mohla jen potěšit, a ostatní herci hrají tak rozkošně béčkově, že jsem jim kradl monology z úst. Vzpoměl jsem si i na další biják minulého roku, skvělé Death Race. No prostě... akce nikdy nebyla tak záživná; připadal jsem si, jako by mi kamarád na počítači ukazoval celý Mirrors Edge. Chcaní do nádrže auta rulez. (28.12.2009)