Imaginárium Dr. Parnasse

Tento film by som popísal ako možnú parafrázu Gilliamovho sveta filmu, v ktorom sa fantázii medze nekladú, ale v ktorom akoby aj on podpísal zmluvu s diablom, ktorá mu po každom úspechu hodí pod kolená prekážku, ktorá ho takmer stiahne do pekla. Tentokrát pekelník stupil priamo na čiaru života Heatha Ledgera, Gilliam bol ale nezlomný a do úspešného konca dotiahol tento projekt najmä vďaka svojej predstavivosti a skutočne nevšednému zaangažovaniu ďalšieho hereckého tria, ktoré nakoniec pôsobí tak, akoby bolo odzačiatku plánované. Je vidno, že každý z hercov hrá zanietene, predstavenie spomínaného kvarteta zaklincoval výstup Toma Waitsa. Ako celok je ale hlavná línia príbehu aj pomerne strohá a jednoduchá, je však radosť pozerať sa na jednotlivé časti filmu, ktoré v sebe nesú neskutočnú nádielku snových prvkov, fantazijnosti, peknej hudby a dobodky využitého hereckého potenciálu. 80%. (27.09.2010)

Než jsem se dostal na Imaginarium Dr. Parnassa, prožil jsem si takové malé vlastní imaginarium. Nejdřív na mě začal padat tající sníh ze střechy a jak jsem se mu vyhýbal, šlápnul jsem do hovna. Opřel jsem se o auto, abych zjistil rozsah hovna na mý botě, ale to už ke mně běžel rozzlobený majitel auta. Ani moc nevypadal jako člověk, spíš něco na půlce cesty vývoje od člověka ke gorile a za svou iniciativu o zjištění rozsahu hovna na podrážce mé boty jsem od toho monstra vyfasoval bezplatné přeličení oční oblasti do modra. Přišel jsem domu a dostal pojeb, že místo na nákup se chodím válet do sněhu, mlátit lidi a ještě chodím na veřejnosti smradlavej. Poučen z předchozích zážitků jsem neponechal nic náhodě a na cestu do kina jsem se řádně vybavil. Na hlavu jsem si vzal helmu z první světový,kterou mě jako svůj veškerý majetek odkázal můj dědeček. Na nohy jsem si připnul jedinej dárek co jsem kdy dostal, lyže na kterých zřejmě lyžoval ještě mladej Krakonoš. Z okýnka na hajzlu jsem si přendal na krk vonej stromeček a na sebe jsem si navlíknul tričko s dlouhým rukávem na kterým jsou nakresleny velký svaly. Když jsem dorazil k pokladnám a začal vybírat film na který půjdu, zničehonic se na mě osočil pokladník „pane vy jste asi ta chodící reklama na Imaginarium Dr. Parnassa, to musíte za šéfem do prvního patra, tady jsou jen pokladny.“ Původně jsem se chtěl na pohůnka v pokladně rozzlobit, že nedokáže rozeznat ani normálního diváka od billboardu, ale protože mě nasměroval na jaký film ten den půjdu, nechal jsem to být. Bohužel mě v zápětí čekal další trapnej incident. Tentokrát s trhačkou lístku. Nejdřív se mě začala vysmívat do ksichtu a pak se dokonce snažila zneužít své trahací pravomoce a nevpustit mě na imaginarium. Dala mě ultimátum, že buď jí dám helmu, lyže i stromeček a budu smět jít do sálu a nebo mám smůlu. Já jsem chtěl Imaginarium Dr. Parnassa vidět za každou cenu a tak jsem byl ochoten udělat kompromis a dát jí helmu, ale ona byla až neskutečné hamižná a trvala na tom, abych jí dal všechno, navíc mě začala nadávat. Její nadávky mě mírně vzrušily a tak jsem jí pozval na večeři, bohužel měla asi svoje dny, protože místo aby moje pozvání přijala, začala mě vyhrožovat fyzickou likvidací. Naštěstí šel kolem promítač a nabídl mě, že si můžu helmu, lyže i stromeček po dobu filmu nechat v jeho promítací boudě. Mé štěstí dosáhlo maxima a do křesla jsem sedal z toho všeho sice hodně naštván, ale s pocitem olympijského vítěze. Konečně bylo u konce mé imaginárium a začalo to doktora Paranassa………jenže pocit vítěze začal při sledování nic neříkajícího příběhu rychle slábnout. Vlastně nebýt úžasných hereckých výkonů (kluci jsou nejen hezký, ale umí i hrát, to musím uznat ), geniálního režisérova vypořádání se s tragickou smrtí Heath Ledgera a dokonalé postavy ďábla, vstával bych ze sedačky po skončení Imaginaria Dr. Parnassa víc naštvaný, než jsem si do ní sedal po skončení mého imaginaria. (26.01.2010)

Vychytralá a nezaměnitelnou gilliamovštinou prošpikovaná kritika falešných mecenášů a násosek se zaměnitelnými ksichty, na níž je nejsympatičtější, že sám ďábel není žádná zrůda, nýbrž vychytralý slizoun s příliš velkou zálibou v hazardu, ke které našel dokonalého spoluhráče - lidskou blbost. Jen mě mrzí ta ztráta tempa v polovině, kdy se šťourá v kočovném životě Parnassovic rodinky příliš dlouho a příliš vágně. Famózní závěr ale chuť spravuje víc než dostatečně. (22.01.2010)

Heat Ledger byl přiveden k životu, aby si pro sebe ukradl svůj poslední film. Gilliamovi se podařilo, přes všechny nesnáze, dovést snímek až ke zdárnému konci. Ne úplně prvotřídnímu, ale přesto velice dobrému. Jeho imaginace pracuje naplno a mám pocit, že Parnassus je vlastně personifikací samotného Giliama, který se zas a znovu sází s ďáblem o to jestli dokončí každý svůj další příběh. Trikové sekvence, i když ne úplně dokonalé, jsou rozmáchlé a vyobrazují to co já osobně ve filmech vídám rád (chrám v podobě budhy sedícího na slonech vytesaný do kamene, medůzy létající vesmírem, no tak... koho tohle nedostane?). Ty pěkně kontrastují s celkem realisicky ztvárněným současným Londýnem plným opilců a ruských mafiánů ;-). Náhradníci za Heata jsou do filmu vpracováni opravdu skvěle a nijak nenarušují plynutí příběhu. I když, plynulost není úplně to správné slovo protože se občas Giliamovy rozpadá pod rukama. Kdo ví jestli opravdu s Ledgerem natočil všechny scény, které potřeboval. Nevěřte tomu co píšou v novinách, obzvláště v Mirroru. (02.02.2010)

Imaginárium pro mě bylo spíše zklamání...já asi očekával něco víc. Docela jsem se nudil a nejlepší okamžik při sledování pro mě byl, když se na scéně objevil Johnny Depp. Neměl jsem ani tušení, že Heath zemřel, a proto je takto zastupován...čest jeho památce...Tento snímek ode mě dostane 2* za kostýmy a zpracování, které mě docela zaujalo. (29.08.2010)