Imaginárium Dr. Parnasse

Terry Gilliam jako novodobý Dante Alighieri využívající moderních prostředků k dosažení obdobných pomyslných úrovní, které s mistrně vystavěnou výrazovou formou dokážou zcela diváka vtáhnout. Věčné téma střetů dobra a zla, neukojitelná lidská zvídavost, objevování zrůdnosti v nás, posléze i nevyhnutelného zabřednutí do chaosu a zmaru. T. Gilliam svým osobitým nonkonformním stylem odstranil pomyslné hranice skutečnosti a fantazie, zdařile vykreslil lačnou temnotu i bizarní grotesknost a nastavil neokázalou tvář přetechnizovanému 21. století. Upřednostnil dávno vytěsněné prožitky, jako.. prach cest, tvrdé pryčny na uléhání, hlad… ten věčný hon za obživou. Ale také naprostou volnost a nesvázanost, svěží vánek ve vlasech a noční nebe poseté hvězd.. S tím jde ruku v ruce neochvějná soudržnost, jako významový článek spolku komediantů (jímž se člověk nestává.. s posláním rozdávat radost se již rodí). Tohle vše zažívají Tony Sheperd, Dr. Parnassus, Percy, Anton, Valentina i Mr. Nick, všichni si svůj úděl nosí v sobě navěky..(jak jim závidím). :-)) Imaginarium nelze naplno vstřebat po prvním zhlédnutí a proto si zatím ponechávám malou rezervu 4,5. (28.03.2010)

Imaginárium není nejlepší Gilliam, to ani omylem. Je ale vlastně typyicky Gilliamovský, navíc ale velmi vyzrálý, rafinovaný a v režisérových vizích zachází snad vůbec nejdál. Herecký koncert zde předvádí snad úplně všichni zúčastnění (Plummer je skvostně uvanený, Ledger nevyzpytatelný, Lily Cole skrz na skrz slaďounká, Garfield zase žárlící.. No a Waits? Waits, to je ďábel) a to celé rámuje Gilliamova fantazie, mezí neznající, občas levně digitální, přesto dech beroucí. Z Deppova monologu o smrti mrazí. A Heath ve své poslední roli nezklamal... (14.02.2010)

Tedy od imaginaria jsem čekal i trochu jiné představivosti než té vizuální. Duše, zatracení, vykoupení - nebylo toho v příběhu k takovým otázkám trochu málo? Dort s mnoha patry a chutěmi, ze kterýho ale naservírujou jenom třešničku. Jenže třešničku dělá třešničkou všechno to ostatní a bez něj třešnička nezpůsobí než malé osvěžení v ústech. Představujete si, jak asi chutná ten kousek se šlehačkou, jak by se vám v puse rozplývala ta marcipánová část, jenže pak zapadne opona a z velkého dortu je pouliční loutkové divadlo. Vsadím se s panem Nickem o pět duší, že tam za tím kopcem bych mohl stavět vzdušný hrad z písku a za tou řekou bych mohl hrát se smrtí o život v kostky, ale místo toho se plácám hodinu od Tesca k ďáblu. Nakonec vlastně scény za zrcadlem působí kompaktněji, než londýnské intermezzo (nečetl někdo knihu od letce RAF Viléma Bufky?), z celkem zřejmých důvodů. Avšak nevěšme se na mostě. Výprava a herci (a modelka) by nám to nedovolili, nadto maximálně sympatické (až české) pojetí ďábla. Brazil to není, ale jako důkaz, že si lze i dnes stvořit vlastní svět, který není tak čermobílý (vlastně modrozelený) jako Avatar, si to ocenění zaslouží. (31.01.2010)

Soundtrack Mychael Danna a Jeff Danna: 1. Once Upon A Time ,2. The Imaginarium ,3. The Tack ,4. Tony's Tale of Woe ,5. The Monastery ,6. Book & Story ,7. Sympathy For The Hanged Man ,8. The First To Five Souls ,9. Escape From The Pub ,10. The River ,11. Suicide Attempt ,12. Tango Amongst The Lilies ,13. Victory In The Lilies ,14. Four Through The Mirror ,15. The Ladder World ,16. We Love Violence ,17. Top Of The Wagon ,18. We Are The Children Of The World ,19. Tony's World Collapses ,20. The Devil's Dance ,21. Tony's Salvation ,22. Parnassus Alone, (10.06.2011)

Po hodně dlouhé době, vlastně tak od 12 opic, první Gilliam, který mě vážně oslovil. Gilliam totiž nechal své představivosti volný průběh a i když je tam tomu opravdu místama až moc, tak se na to stejně celou dobu hezky kouká. Příběhově je to totiž parádní, postavy zajímavé,prostředí za zrcadlem skvěle využité a hlavně zpracované. Právě tady měl ten film největší šťávu. Po herecké stránce samozřejmě také vynikajcí od poslední Ledgera a jeho záskoky až po Christophera Plummera. Jenom je místy docela vidět, že kvůli problémům při natáčení nějaká ta scéna chybí. Takže se někdy nedozvíte jak co funguje, nebo proč mění postavy názor ze scény na scénu. Ale s tím se dalo při těch potížích tak nějak počítat. Počítat se totiž nedalo s tím, že by Gilliam ještě vytvořil něco tak bizarního a přesto skvělého a jsem rád, že překvapil. P. S.. : Lily Cole to zatraceně sluší. (28.03.2010)