Warrior

Nějak mně uniká, proč se tenhle film zdá lidem dobrý natolik, že mu dávají tak vysoké hodnocení. Napadá mě davová psychóza, kterou tady můžeme sledovat téměř u každého dlouho očekávaného filmu. Když se to líbí ostatním, mně musí přece taky. Tím vůbec nemyslím, že by se mně Warrior nelíbil. Souboje, o které tu jde především, jsou sehrány výborně, ale konec je příliš přitaženej za vlasy. Takovej Fighter (2010) se mně zdá minimálně na stejné úrovni a Těžká váha (2005) je o několik stupňů lepší! (11.12.2011)

V té předlouhé řadě strhujících boxersko-zápasnických dramat patří O'Connorův Warrior rozhodně k tomu (skoro) nejlepšímu, co kdy bylo v rámci tolik oblíbeného žánru natočeno (zvlášť když se nejen motivem dvou bratrů-zápasníků dost podobá výbornému loňskému Fighterovi), ale zcela nejlepší zápasnický film to rozhodně není (na mém Olympu stojí Wrestler a kolem pobíhá Zuřící býk). Warrior je vynikající film, má všechno, co má mít, bravurní herecké - i zápasnické - výkony (z nichž sálá doslova fyzické herectví), skvěle zpracovanou řemeslnou stránku, dobrý scénář, emoce, napětí, intenzitu, tempo, gradaci, zajímavou reflexi ,,amerického snu", sociální přesah, ale celý příběh mi přijde tak trochu vykalkulovaný, sice jen krapítek, ale přesto jsem jako divák zapochyboval, že by Osud vysypával cestičky svým hrdinům právě takto... Nic to ovšem nemění na tom, že Warrior filmovou událostí bezesporu je... (13.12.2011)

Hrubokrkí drsňáci zmietaní emóciami v podaní bravúrnych výkonov vychádzajúcej hereckej elity. Práve ich fyzický prejav, obzvlášť Toma Hardyho, a odovzdanie sa postavám a príbehu, robia tento ináč jednoduchý a neoriginálny film tak silným. Veríte im každé slovo, cítite tiahu ich odcudzenia, a o to viac precítite záver filmu, ktorý sa nedá prežiť bez slzy v oku. Veterán Nick Nolte je im dôstojným spoluhráčom a rejža Gavin O'Connor sprievodcom s jasnou víziou. Geniálne obsadený herecký film. (01.01.2012)

A to jsem si myslela, že boxerská demence postihuje pouze přímé účastníky, ne přihlížející. Ale když tu vidím to hodnocení, radši využiju toho, že mám na neurologii protekci. S ostatními hodnotícími se shoduju jedině v tom, že jsem též měla po doběhnutí titulků chuť někomu rozbít hubu. Akorát na rozdíl od Canakji ne někomu o třicet kilo lehčímu, protože to by v mém případě znamenalo poprat se s jezevčíkem a minule mě ten hajzlík pokousal. (30.09.2013)

Vítám ozvláštnění schématu „dostanu přes držku – dám přes držku – jsem vítěz“ rozdělením pozornosti mezi oba aktéry finálního střetu, kteří jsou navíc bratři (takže trocha biblické symboliky navrch). Současně mne mrzí nevyužití zápletky ke generování větší ambivalence. Zdůrazněním rodinného podtextu a záslužnou učitelskou prací jsme nenápadně směrování k tomu, abychom zatínali pěsti, když pěstí dostane Brendan, ne Tommy, jemuž je systém ukradený (což se přece nesluší). Film ani neukazuje zoufalost z věčného kolotoče proher a vítězství jako Wrestler. Tam, kde bylo Aranofského drama kritické, je Warrior patetický. Od bezduchého mlácení neodrazuje, agresivní hudbou k němu spíše podněcuje. Dobrovolná sebedestrukce navíc představuje pro oba bratry od začátku jedinou možností, jak zachovat (případně vylepšit) svou existenci. Film v zájmu vlastní dramatické funkčnosti jinou možnost nepřipouští. Brendan zápasí, aby uživil rodinu, Tommy zkrátka proto, že mu adrenalin dodává sílu (citlivěji tuto poválečnou neschopnost přestat válčit vystihl The Hurt Locker), což je další důvod, proč mít víc pochopení pro Brendana. Výkon Toma Hardyho mne přesto přiměl litovat, že celý film není věnován pouze jemu. Sebegeniálnější herec ale nezamaskuje mechanickou výstavbu dramatu: syn nemá rád otce, otec se ztříská, syn otce polituje a svou frustraci ventiluje, když během zápasu rozdrtí soupeře. Takhle krásně jednoduše to ve filmech chodí, kdesi v nitru možná dokonce toužíme, aby tomu tak bylo, ale emocionální působivost rádoby psychologického filmu tím trpí. Dobře Warrior dělá, když přibližně po osmdesáti minutách na nějaké psychologické nimrání rezignuje a dále už jenom z různých úhlů ukazuje, jak do sebe dva chlapi mlátí a kopou a jak je ostatní pozorují. Zápasy jsou zrežírované stejně neinvenčně jako dialogové scény, jež nás ubíjejí věčným střídáním záběru s protizáběrem. Kamera buď zůstává mimo klec, a/nebo se snaží napodobit nepřipravené záběrování televizních kameramanů a simulovat tím zkušenost z domácího, případně živého sledování podobných mačů. Násilí O’Connor neestetizuje jako třeba Scorsese v Zuřícím býkovi, nečiní z něj jednání vymykající se všednodenní zkušenosti, čím vlastně jen podporuje znecitlivělost diváků, dojem, že jde o něco běžného. Zkrátka – a bohužel – nekritický film. 70% Zajímavé komentáře: novoten, Arbiter, SarumanKo, Triple H (09.10.2018)