Max Manus

Těhle filmů z historie jsou kvanta a tenhle spadá do nejvíc zastoupené kategorie těch čtyřhvězdičkových. Těžko říct, jak natočit historický "podle skutečné události," film, aby to bylo něco víc (Schindlerův seznam?), než velmi slušná 80% záležitost. Nicméně, Aksel Hennie, muž malých rozměrů, ale velkého hereckého umu, je největší tahák a zároveň tahoun, hlavního hrdinu nemohli vybrat lépe. Další norský výkvět mu zdatně sekunduje (utkvěl mi Christian Rubeck, Nicolai Cleve Broch a Knut Joner, bratranec slavnějšího Kristoffera). Je to napínavé, dobře zahrané, zajímavé historicky, akční... Film sráží prostě jen to, že s ničím novým na poli zfilmované historie nepřichází, ale co tady furt vymýšlet, že... Za mě palec nahoru. (09.01.2017)

V podstate tradičná vojnová dráma z menej tradičného škandinávskeho prostredia. V širokom zábere filmov z druhej svetovej vojny sa ale tak trochu stráca, ničím nevyniká (okrem lokality). Filmu by prospelo viac napínavých scén, sem tam možno i zahranie na divákove city, nech má z toho väčší zážitok a možno by ho to i trochu zasiahlo. Summa summarum priemerný vojnový film. (26.07.2017)

Norská patriotická odpověď na americké válečné filmy. Max Manus přichází se svou severskou tváří války, epickými výjevy a klasickými klišé, které od tohoto filmu očekáváte. Nebudu vám věšet bulíky na nos, je to přesně takový film, který glorifikuje válečné odbojáře. A jedním dechem dodávám, že zde to dělá skutečně kvalitně. S Maxem se sžijete, budete mu fandit i bát se o něj a jeho přátele. Prostě kvalitní počin severského filmu, který potěšil jak srdce, tak oko mé. 75% (18.06.2017)

V roce 2008 si o svých národních hrdinech natočili film jak Dánové- Plamen a citón tak i Norové o jistém Max Manusovi. Pro mě zcela neznámá kapitola z druhé světové války a to já vždy vítám. Oba zmíněné filmy, měly trochu problém přetaženosti, ale zde to nebylo do takové míry jako u Dánského filmu. Palec nahoru za výkon Aksela Hennieho...7/10. (17.05.2014)

"Když jsi dokázal potopit Donau, sejdeš teď se mnou i tyhle schody". Je po válce a Max s nervy nadranc sedí opilý v místnosti a připíjí si na vítězství se svými mrtvými kamarády. Přežil. Proč, když nemá už pro co a koho žít? Tvrdá norská škola, z dnešního pohledu možná příliš sentimentální až patetická, ale dle mého přesto tvrdá. U nás v Protektorátě to bylo daleko daleko horší. Naši parašutisti to nepřežívali a podpora obyvatelstva byla díky dobré práci Gestapa také menší. Přesto bych si přál, aby i u nás vznikaly filmy o našich hrdinech, tak dobré jako Max Manus. Je dobré mít své hrdiny a ti naši (ti ze západní fronty) si svých 15 minut slávy jako Manus rozhodně neužili. 90% (17.11.2011)