Max Manus

"Když Norsko nemá armádu, vybudujeme si svojí...!" pravil Maximo G. Manus a s partou kámošů se vrhnul do odboje, aby se posléze stal norským válečným hrdinou. A o pár let později natočili Norové příběh o hrdinství, přátelství a umírání za 2. sv. války. Film má ve chvílích boje relativně svižné tempo, akčním scénám nelze upřít napínavost, jenže pak je tu taky dost vatoidních řečí a nudnějších pasáží z "obyčejného" života, které srážejí body z celkového hodnocení. (03.06.2016)

Když jsem tak koukal na třetí sérii Battlestar Galactica, zachtělo se mi popatřit nějaký odbojářský film z druhé světové. I padl jsem nikoli za vlast, ale právě na tento film, anžto jsem si vzpoměl, že před časem jsem slyšel, že Švédové - totiž pardon, Norové (to víte, to už je taková Věc) něco takového točí. Tož, špatné to nebylo, ale válečné kříže, tedy hodnotící hvězdy, to získává spíše za komornější prvky a poukaz na některé morální aspekty odboje (třeba když po útoku na lodě je v přístavu zastřeleno několik dělníků, zatímco odbojáři slaví). Akční scény bohužel působí i přes slušnou technickou stránku trochu naivně, např. ta naháněčka mezi motorkou a kolem, kdy střelec z mg-34 Manuse netrefí, zatímco on stengunem kulometčíka ano střelbou naslepo dozadu (jeden norský list to v recenzi popsal jako "norský Rambo", tak daleko bych ovšem zas nešel). Ostatně celkově na mě okupace působila dost mírně, třeba v porovnání s tím, jak je líčena atmosféra protektorátu v Atentátu. Nutno říct, že se objevilo pár kritických historických hlasů, norský vojenský historik Lars Borgersrud (nutno dodat, že je prý považován za kontroverzního) např. tvrdí, že Manus ve skutečnosti v Zimní válce vůbec nebyl na frontě. Na druhou stranu při prvním útěku z Norska Manus prchal přes Švédsko a SSSR, těžko říct, jestli z toho něco dovozovat. Takže nakonec ano, slušný film na jedno podívání, ale např. zmiňovaný Atentát je o dost výš, i holandská Černá kniha se mi líbila víc, byť je někdy její akční stránka ještě nevěrohodnější. Ještě budu muset dát konkurenční dánský Plamen a Citron a hlavně Armádu stínů. (30.10.2011)

Max Manus a těžký život odbojářův. Sice je to sympaticky nekompromisní, ale když v podobném druhu filmu převažují spíše lidsky sbližující scény, tak něco není dobře. A když navíc absentuje i pořádné napětí a strach o postavy, tak to už je vzhledem k žánru v loji úplně. Holt vrcholy la resistance snímků se i nadále nacházejí jinde (konkrétně zde a zde). (26.07.2009)

Je naprosto neomluvitelné pokusit se natočit film o národním hrdinovi, když na natáčení neumíte sehnat peníze. Musíte se potom vyhnout veškerým akčním scénám, tudíž přijdete i o napětí. Přesně tohle se stalo snímku Max Manus. A vrcholem všeho je závěrečná projížďka, kde bylo třeba ušetřit i na komparzu a tak byl nahrazen gumovými panáky. Film postrádá nejen napětí, ale postavy jsou i neživotné a nelze se s nimi ztotožnit. Tragická filmařina. (13.12.2018)

Norská patriotická odpověď na americké válečné filmy. Max Manus přichází se svou severskou tváří války, epickými výjevy a klasickými klišé, které od tohoto filmu očekáváte. Nebudu vám věšet bulíky na nos, je to přesně takový film, který glorifikuje válečné odbojáře. A jedním dechem dodávám, že zde to dělá skutečně kvalitně. S Maxem se sžijete, budete mu fandit i bát se o něj a jeho přátele. Prostě kvalitní počin severského filmu, který potěšil jak srdce, tak oko mé. 75% (18.06.2017)