Chlapec v pruhovaném pyžamu

Film o holocaustu, na který se člověk začne dívat s tím, že už ve své podstatě vše ví. Nebo by měl vědět, ale to už je otázka osobního přístupu k životu, řekla bych. Žádné nové, překvapivé informace se ve filmu nedozvídáme, jeho jediným obchodním artiklem je neobvyklý úhel pohledu. Drtivá většina filmů o holocaustu se vyznačuje syrovostí a realističností, ale to zde nečekejte. Obraz je sytě barevný, rozechvělý a zastřený, podobná míra stylizace potom postihla i postavy a děj samotný. Hlavními hrdiny filmu je naivita a potřeba věřit v dobré věci, tedy vlastnosti, které za Třetí říše dostaly přímý zásah do čela. Tempo je pomalé, ale nejsme svědky žádných zbytečných odboček, scénář si vystačí s náznaky a většinu věcí nepotřebuje říkat přímo. Náznaky opravdové reality do dětského vidění skutečnosti pronikají pouze v přes zeď slyšených hádkách rodičů nebo z hrubých gest provedených jen tak mimochodem. Na místa, kde předtím byla zvědavost a touha prozkoumávat, se vkrádá strach. A bude pršet. (Další odstavec, tady by se to tak hezky hodilo.) Rozuzlení se nese v podobném duchu, nepostrádá symboličnost ani surovost. Jsem velmi ráda, že nedošlo ke skluzu do limonádového konce, ale to snad ani nešlo. S Život je krásný bych v žádném případě nesrovnávala, filmy se liší myšlenkou i formou docela výrazně a tak je spojuje jenom obludná historická epocha, v níž se odehrávají. Tomu, kdo má rád komorní a pomalé snímky, mohu doporučit. (31.03.2009)

Hodnocení na IMDB mě donutilo si tenhle film nějakým způsobem pořídit, ale po shlédnutí jsem byl hodně zklamán. Režisér měl smůlu s dětským obsazením. Ty děti mě vůbec nepřesvědčili a spíš než lítost nebo stotožnění s postavou jsem měl nutkání se smát, o co jim vlastně jde. Námět je to vyníkající, ale ten kámen úrazu je ve zpracování. Obzvlášť když se jedná o příběh, který se nestal a snaží se (jak již bylo mnohokrát řečeno) citově vydírat. Film je hodně zaměřen na pohled osmiletého Bruna, díky kterému dochází v podstatě ke všem zvratům a dojde vlastně nevědomky i k tomu osudovému. Mínusem taky je několik neuzavřených vedlejších příběhů na který asi nebyl dáván důraz kvůli právě již zminěnému pohledu. (24.01.2009)

Detský pamätník v jeruzalemskom múzeu holokaustu Yad Vashem má podobu nedokončeného domu. Predstavte si, že privediete na svet dieťa. Je to ako začať stavať dom. Dáte do toho všetko, obetujete všetko najlepšie zo seba. A niekto to zničí, nedovolí dielo dokončiť. Každý, kto bol vo vnútri toho pamätníka, na to len tak nezabudne. Rovnako ako na tento film. (16.04.2018)

Film mě jako celek zasáhl. Jsem ráda, že není zbytečně protahovaný a zdlouhavý, ale docela mi vadila ta předvídatelnost konce. Sice se ve mě hromadilo hodně emocí, ale část mě byla zklamaná. Skvělé herecké výkony v mých očích podávala Vera Farmiga. Myšlení a nevinnost malého Bruna mě občas pobavila, někdy rozesmutnila. Hlavní zbraní je tu silný námět a hned poté kvalitní dialogy. Je to o vlásek, ale dávám 5*. (20.09.2011)

Ty nejhorší věci zachyceny z perspektivy nedospělého dítěte získávají tím naivistickým úhlem pohledu zvláštní, možná ještě bizarnější rozměr. To ví dobře mnoho velkých umělců a snaží se s tím čas od času pracovat - vyhraněně dětský pohled vůči personifikovanému zlu - v osobní rovině, zaujali třeba tvůrci dánského snímku Umění plakat, když přihlédnu k oblasti německého běsnění během 2. světové války, což je styčná plocha s tímto filmem, nejlépe to zvládl Gunter Grass ve svém ,,autobiografickém" románu Plechový bubínek, což kongeniálně pochopil i Volker Schlöndorff a neodolatelně jeho knihu adaptoval. Anglický režisér Mark Herman se vydal podobnou cestou - podívat se na holocaust očima dítěte, ale ne židovského, jak by se dalo prvoplánově čekat, kdežto trochu rafinovaně očima dítěte německého, a to ještě ne ledajakého, ale toho ,,árijského", je velmi originální a neotřelý nápad. Tohle v podstatě není film o vlastní tematice koncentračních táborů, ale o propagandou patřičně upraveném (ne)povědomí široké německé veřejnosti o existenci takových hrůzných míst. Nacistická motivace utajit projekt ,,konečného řešení" byla patrná od samého základu této ideje z vily ve Wannsee, jakož i z čehokoliv dalšího na genocidu napojeného (již při projektování táborů se počítalo s případnou demontáží krematorií, která také před evakuacemi táborů na konci války víceméně všude proběhla, tábory byly striktně nazývány a prezentovány jako pracovní, zajatci byli nuceni posílat domů příbuzným fiktivní pohlednice a dopisy s informacemi o tom, jak skvěle se jim daří...nacisté si dokonce dali i tu práci, že natáčeli ,,dokumentární" filmy na objednávku a pro potřeby mezinárodního Červeného kříže, jelikož ten ,,dělal" v táborech inspekci. Jeden z takových filmů si promítají i esesáci přímo v Boy in the Striped Pyjamas. Byla to ovšem jen čirá propaganda a určitě se vyplatila. První skutečné záběry vypovídající o realitě v táborech natočili až američtí vojáci (a jejich dokumentaristé) při osvobozování oněch táborů...a široká německá veřejnost té nacistické zrůdnosti nevěřila a považovala ji paradoxně za propagandu spojenců...). Chlapec v pruhovaném pyžamu (smutně metonymický název poplatný dětskému vidění světa) tak představuje hodně povedený film, jemuž se dá vytknout jen pár detailů (matné herecké výkony dětských herců, přílišná nekonfliktnost zpracování...), ale ve svém celku drží konzistentně pohromadě - je třeba připomínat si ,,hříchy" minulosti, abychom se jich mohli v budoucnu vyvarovat... Podobné filmy: Život je krásný (27.01.2009)