Chlapec v pruhovaném pyžamu

Druhá světová válka a s ní úzce spjatý Holocaust jsou po filmařské stránce stále nesmírně oblíbenou a hlubokou studnicí. Čas od času tak někdo přijde s vcelku originální story. Plíživé drama The Boy in the Striped Pyjamas je jiné tím, že do příběhu vtáhlo dětský element (stejně jako kdysi fenomenálně přijatý Život je krásný). Bruno je osmiletý capart bez starostí.. má milující rodinu, kamarády a pevné zázemí v Berlíně. To, že je válka, vnímá jako něco vzdáleného. Jenže jeho otec, vysoce postavený nacista, byl převelen a Brunovým novým domovem se stalo bedlivě střežené venkovské sídlo, kam s rodiči a starší sestrou, postupnou obdivovatelkou zrůdných idejí, musí odcestovat. Tam ale nejsou ani kamarádi, ani pořádná lákadla. I když možná jedním se brzy stane nedaleká farma, jejíž dominantou jsou komíny, z nichž vychází hustý zapáchající dým. A malý Bruno si cestu k ostnatému drátu nakonec sám najde. Perspektiva dětského pohledu na nemilosrdné vyhlazování Židů přináší ději mnohá pozitiva. Pohled osmiletého klučiny je sám o sobě zajímavý a všeříkající, namísto nějakého přímočarého odhalování reality. Žádné velké krutosti tak divák očekávat nemůže. Chlapcův otec, který udělá svět lepším, se nakonec z hrdiny mění v to, čím opravdu je, tedy velitelem koncentračního tábora, za jehož branami se dějí věci, o kterých nemá tušení ani jeho manželka. Osudové setkání s židovským chlapcem Shmuelem pak přeroste v netypický vztah, směřující až do trochu uspěchaného finále, které má dva různé pohledy – syrový a pravdivý versus dokonale promyšlený tah na branku. Ať tak či onak, mě si získal, zrovna jako celé komorní pojetí. Kdyby snímek skončil jinak, tedy smířlivěji, asi by paradoxně naštval řadu diváků. Mě určitě.. Sečteno, podtrženo – na hru britského režiséra Marka Hermana (Tichý hlas) jsem rád přistoupil. (12.03.2010)

Po dobu sledování mi hlavou proudilo několik neodbytných myšlenek na jisté nepravděpodobné detaily. Určitě by rodiče nepostřehli, že se jejich dítko často někam vytrácí, ačkoliv sami nechtějí, aby chodilo byť jen dozadu na zahradu? Určitě by si ostraha koncentráku nevšimla, že za plotem pravidelně sedává jakýsi kluk a dokonce předává věci někomu uvnitř? Budiž... Titulní story se soustředí především na kontrast dětských ideálů s fašistickým hnusem a nechává malého Bruna, dosud neznajícího záměry této ideologie, objevovat kruté fragmenty reality válečného Německa. Dětské oči neodliší žida, vidí kamaráda; rodiče zase nemohou přiznat, že jsou zrůdy, jakkoliv oddaně kráčející za velikostí říše. Bruno naivně věří všem pozitivnějším projevům, jež zaslechne či spatří a postupně ve strachu zjišťuje, že je něco špatně. V několika momentech pak film poukazuje na další bolestný fakt: i dobrá bytost se může změnit ve zlou, pokud se bojí a skutečnosti jsou jí předkládány nepříjemným způsobem - viz scéna s čištěním skleniček. Nevyrostla by z Bruna další zrůda, pokud by v podobném prostředí dospěl? A nebyla by ani potřeba vštěpovat mu říšská pravidla... Největším kladem filmu je však pozvolně houstnoucí atmosféra. Idylický začátek je narušen prvními podezřelými mraky tmavého kouře v povzdálí a když se synek nacisty spřátelí s malým židem, definitivně se pověsí do vzduchu předzvěst nešťastného konce. -----SPOILER----- V momentě, kdy Bruno poprvé zmíní myšlenku o podkopání plotu, mě nepříjemně zamrazilo v zádech, jelikož očekávání zlého konce náhle nabylo podstatně extrémnějších rozměrů. Závěr vypovídá jasně - pokud ve vědomí zkaženosti vlastních činů zatajujeme nějaké to svinstvo, může se stát, že takové svinstvo nečekaně kousne i ve vlastních řadách. Dvojnásob to bolí v případě, kdy je obětí člověk, jenž utrpěl pouze díky hříchu svých bližních... (11.04.2009)

Hodně silný zážitek a pro mě jeden z nejlepších filmů na toto téma. O to víc film člověka zasáhne, když se to týká nevinných dětí. O holocaustu by se mělo točit více takových filmů, aby lidé nezapomínali a nic takového se už nikdy neopakovalo. Dětští herci své role zvládli dokonale a konec byl tak strašný, že to zkrátka nemůže nechat nikoho chladným... (15.05.2012)

Musím vyslovit naprosté absolutorium.To je přesně způsob, jak nejpůsobivěji vyprávět o holocaustu. V závěru člověk neví, jestli má více přát nevinnému klukovi, aby přežil, nebo jeho rodičům, aby se vymáchali ve vlastní tuposti víry ve svou nadlidskost. Je jedno, jestli ji aktivně vytvářeli, jako Brunův otec nebo se tvářili, že nevidí, nechápou, nevědí. Chvíli mi trvalo, než jsem závěr autorů filmu přijal za svůj, ale pak jsem uznal, že lepší pointa se opravdu nenabízela. (04.04.2010)

Vzhledem k tématu až překvapivě komorně zpracované drama, po většinu stopáže jsem nevnímala snahu šokovat nebo citově vydírat. Děj má poměrně široký záběr, nechá diváka nahlédnout do osudů a duší takřka všech zúčastněných - od osmiletého Bruna, zmateného, tápajícího v realitě, přes jeho rodiče - ambiciózního otce a hroutící se matku, zfanatizovanou sestru, zdánlivě hrdého dědu a otevřeně pohrdající babičku, frustrovaného, agresivního důstojníka se "škraloupem", až po někdejšího lékaře Pavla a malého, utrápeného Shmuela. Nejvíce prostoru má samozřejmě Bruno a jeho složité hledání dobra a zla. Dětské postavy působí velmi realisticky, nejsou nadány kdovíjakou inteligencí, chovají se přirozeně - zvláště Bruno. Najdou se i chybky - kupříkladu mi "farma" přišla dosti málo střežená, když tam chlapci mohli takhle pospolu vysedávat a žvanit. Po většinu filmu jsem zvažovala hodnocení do 70%, pak přišel konec a já jsem jen nevěřícně zírala... no, není to americký film, závěr rozhodně nebyl lacině zbagatelizován. 79% (18.05.2009)