Planina v ohni

Nezávislý americký film o jedné fatální vraždě má diskontinuální organizaci děje s dvěmi větvemi paralelního vyprávění, které tedy nejsou lineární, ale skáčou v čase do minulosti a zpět do přítomnosti, aby se následně prolnuly ve finále. Tyto postmoderní manýry nebudou vyhovovat každému, už jen proto, že není snadné se v tomto mixu orientovat a zde je navíc evidentně autorovým záměrem správně složit poslední díl této skládačky až v závěru filmu. Bez ohledu na tyto osobní preference by tento film mohl zaujmout příznivce psychologického dramatu i opravdu hodně netradiční detektivky. Produkce: 2929 Productions (29.09.2018)

Časový rozdíl 12 nebo 13 let není zas tak moc a tak mě dost vadilo, že se nepodařilo najít na obě hlavní postavy podobné typy herců a taky mi přišlo dost nevěrohodné, že by se dala tak hladce vypátrat máma, která zmizela těsně po porodu někde ve Spojených státech a změnila si tam identitu... Ale jinak opravdu skvělé drama, zabývající se především otázkou viny za neuvážený čin z mládí a následnou nešťastnou osudovou láskou. (01.06.2009)

Rozstříhanej pohled, kdy to dlouho vypadá, že snad půjde o nepropojitelný epizodky. Nakonec jsou právě ty spoje tím nejlepším. Už jsem neviděla pětkovej film ani nepamatuju, takže konečně. Jsem nadšená ze scénáře, z režie, z hereckých výkonů, kamery, hudby ... účinkují jako dotek podobnej jizvám, který si někdo působí, aby zapomněl, a jinej, aby si pamatoval. Malej film s velkym F, ať se propadnu. (17.11.2009)

CITÁT - Šoustali až při tom uhořeli........... Tak to zatím sleduju asi čtyřicet minut a vůbec to není optimistické. Začíná to ohněm a smrtí, krajina ve filmu je šedá nevýrazná, žádné veselé barvy. I prostředí, ve kterém hlavní postavy žijí, je deprimující. Je to divná planina. Film se pak vydává cestou právě k tomu původnímu požáru. CITÁT - Tam nesahej, tuhle část svého těla nemám ráda.......... Scéna " pálení kaktusů " a jizva na památku je důkazem pocitů, jaký maj lidé v tomto snímku. Po této scéně už mi bylo skoro jasné, kdo si úvodní oheň asi užil nejvíc. Další důkaz ponurosti je scéna v 56 minutě. Silvie a kuchař se baví o lásce a ..... ale nejde o to, co chtějí, jde o prostředí ve kterém se ocitají - tak tedy baví se o lásce mezi popelnicema, určitě romantické. Chápete co jsem myslel pojmem ( dojmem ) depresivní ? V tomto případě je to jasná symbolika Láska a Popelnice. CITÁT - Santago, to jsem já Miriam, ty tady nezemřeš........... Osoby, osudy a příběhy dostávají ke konci filmu své časové údaje a divák procitá. Perfektně natočený smutný životní příběh z ještě smutnějším koncem ( záleží na úhlu pohledu ). Toto není film pro pěkné nedělní odpoledne, spíš pro vyčerpávající škaredý čtvrtek. Po příchodu z práce nebo po perném dni - to aby každý věděl, že na tom zase není tak špatně, jak si myslí. A že někde existují lidé, co jsou na tom hůř. CITÁT - Já mám taky jizvu.......... (02.10.2011)

Guillermo Arriaga měl při svém režijním debutu nastavenu laťku proklatě vysoko, ale nutno uznat, že ji překonal se ctí a splnil mnohá velká očekávání. Jeho režijní rukopis není sice tak efektní jako stylově cizelovaný rukopis letitého soudruha, režiséra Alejandra Gonzáleze Iñárrita (jejichž rozkol znamenalo Arriagovo rozpolcení do scenáristy i režiséra), v podstatě natočil rezervované komorní drama, ale po scenáristické stránce (tedy tam, kde je nejsilnější) jde skutečně o projekt mimořádný. Zpočátku jsem si říkal, že tenhle x-tý klon Magnolie už je jen jedním z mnoha, že nemůže ničím překvapit, prostě příběhy několika zprvu nijak nesouvisejících hrdinů, jejichž osudy se v určitém bodě protnou, ale pak se začalo vyjevovat, že Arriaga komponuje svůj snímek opět ryze postmoderně a rozvíjí koncept použitý již v předchozích společných filmech, především pak ve 21 gramech, tedy příběh s porušenou linearitou děje a zpřeházenými časovými rovinami, jejichž oddělení není divákovi nijak signalizováno a v němž se volně míchá několik úrovní minulého s přítomným, což se ve výsledné skládačce ukáže jako vysoce funkční tvar, zvláště je-li toto podpořeno překvapivým a originálním finále, které je ovšem, nutno dodat, ve filmech Guillerma Arriagy naprostou samozřejmostí... Vynikající herecké výkony, komorní vyznění a krásná hudba. Film plný jizev, jejichž osahávaní může být mnohdy očisťující... (21.03.2012)