Wrestler

V důsledku se mi Wrestler líbil více než Rekviem za sen – alespoň po stránce emocionální mě odrovnal silněji. Zatímco Rekviem je lineárním a estetizovaným obrazem zkázy, příběh Rama Robinsona obsahuje více vrstev. Aronofsky se stáhl do pozadí a maximální prostor otevřel strhujícímu herectví Mickey Rourka a také hře s žánrovými očekáváními. Obava, že Wrestler skončí u heroického patosu překonání sebe sama, se naštěstí nepotvrdila, ba naopak. Devastace těla, neschopnost navázat emocionální vztahy a existovat plnohodnotně mimo prostor bolestivé přetvářky jménem wrestling – všechny tyto motivy zakládají na čisté a nefalšované drama. Nemám, co bych brilantně a chytře vystavěnému filmu vytkl, Aronofsky umí klamat tělem jako skutečným wrestler, ale není pochyb o tom, že krev a bolest jsou skutečné. Divado někdy zraní víc než skutečnost. Wrestler je dalším z režisérových drastických portrétů spodiny americké společnosti. Pro mě zatím nejsilnější film roku. (13.07.2009)

Dost možná nejtalentovanější režisér Hollywoodu opět natočil komorní drama, od dob Rekviemu za sen a opět se mu to povedlo na více jak sto procent. U něj jsem totiž nebyl schopný brečet na konci filmu, já jsem z toho byl už hotovej v prostředku a jak se to táhlo dál, tak mě to více a více ničilo, ale přitom naplno udivovalo. Film se nespecifikuje na danou osobu, spíš je to hodně o fikci, ale také pravdě, která se s kouzlem wrestlera nese a nést vždycky bude, jenže co se stane když všecky sny se rozplynou v oblaku dýmu, to si právě bere na mušku samotný režisér a mně se to upřímně hodně líbilo, jako každý jeho film. Všechny aspekty filmu jsou totiž dokonalé. Mickey Rourke v roli wrestlingového hráče, titulní skladba od Bruce Springsteena, která vyhrává ceny a táhne se nevtíravě celým filmem tak samotná práce režiséra a samozřejmě herci okolo. Ten film má šmrnc, není to žádná životopisná výpověď kohosi, ale celková výpověď sportu, který lid v americe baví více než by bylo zdrávo, a málokdo ví, jak to opravdu funguje v jeho zákulisí, a na to jsem se právě hodně těšil, až nám ho režisér sám ukáže. The Wrestler je dílo, které opět dokazuje, co se v Aronofskym skrývá. Ten talent, ta píle, ten fakt, že film ubíhá tak plyně, jakobyste dýchali Randymu na záda celé dvě hodiny. Tak silný filmový zážitek se mi nenaskytne každý den. Mickey Rourke zahrál svojí životní roli, a ačkoliv jsem ho příliš neznal, teď už na něj nezapomenu. Doufám, že za to dostane Oscara. Zasloužil by si to. Stejně jako samotný film nebo titulní skladba od Bruce Springsteena. The Wrestler je opravdu hodně silný film. (14.01.2009)

Darren Aronofsky točí jeden filmový skvost za druhým, to se tedy musí nechat. Jeho (ale možná ještě víc Rourkeho) Wrestler je po formální i umělecké stránce velkým úkrokem z očekávané tvůrčí dráhy - nejde o to, že Aronofsky je nezávislý filmař, atributy nezávislého filmu se dají lehce vysledovat ve všech jeho filmech (a Wrestler není výjimkou, ba právě naopak), překvapivá je žánrová volba citlivě vedeného komorního dramatu a to, jak Aronofsky coby formálně vytříbený režisér dobrovolně ustupuje do pozadí ve prospěch civilnosti i hlavního hereckého představitele. Že nepůjde o primitivní adoraci wrestlingu (ve smyslu primitivnosti nekonečných pokračování Rockyho v ranku boxerských snímků) bylo vcelku jasné, takhle sociálně kritický film jsem ale nečekal. Už pompézně zpracovaná sekvence s úvodními titulky, po nichž se do tmy rozlehne stařecký chraptivý kašel a divák uvidí na židli zhroucenou zápasníkovu postavu, je příznačná...a pak už následuje koncert doslova fyzického herectví hlavního představitele. Rourkova vizáž je tak autentická, každý jeho pohyb tak uvěřitelný, že lze s nejvyšší pravděpodobností prognózovat jejich hlavní příčinu - Rourke tu hraje sám sebe... I jeho kariéru provázely drogy (či jejich filmový obraz doping) a i ona opisovala spíše reflexi Americké krásy, než čiré realizování amerického snu... Darren Aronofsky točí sugestivně - kamera často dokumentárně provází titulního hrdinu nalepena za jeho zády z pohledu třetí osoby, mizanscéna je dokonalá, autenticky špinavá a lacině blyštivá, hudba je ukotvena v úpadkových 80. letech a dobře charakterizuje hlavní postavu... Silně depresivní podtón snímku vnáší do (profesionální) podstaty sportu dosti nelichotivého světla (narozdíl od většiny sportovních dramat, které zobrazovaný sport téměř vždy adorují), ale neodsuzuje ho a nemoralizuje. Randy "The Ram" prostě stárne a zápasí (a Wrestler jako popkulturní ikona amerického stylu života je demýtizován i mýtizován zároveň...). Darren Aronofsky natočil skutečně silný i působivý film...a já snad ještě nakonec začnu obdivovat a mít rád Mickey Rourkea...'-) (20.02.2009)

Moc se mi do Wrestlera nechtělo, ale Rourke nominovaný na Zlatý Glóbus a Aronofsky mě nakonec přesvědčili a jsem ráda, že jsem se nechala. Díky tomuhle filmu zjistíte, že wrestleři jsou parta milých a pohodových chlápků, kteří se sice na pódiu mlátí hlava nehlava, ale pak se sakra starají, jestli si někdo neublížil. Rourke je skvělý a jeho stárnoucí Ram je sympatický chlap, který zjistí, že je naprosto osamělý a neví, jakým směrem se má jeho život ubírat dál a přes jeho chyby bych mu odpustila a dala mu ještě šanci. (12.01.2009)

Requiem bez vizuálních cinkrlátek... aneb indie verze Rockyho... aneb Aronofskyho nejzajímavější film. Nikoliv tím, co sděluje (zase tolik toho není, ostatně příběhy o loserech se nikdy neztratí), ale tím, jak se prezentuje. Jako osobní zpověď vyhasínající hvězdy, která "TO" tam stále má a potřebuje "TO" dostat ven, je velice stimulující, jako nezávislé drama za pět švestek odzbrojující a v konkurenci jiných direct-to-oscar fláků přímo fascinující, jako civilní cvičení filmařského umu pak neuvěřitelně uchvacující. Jako by si Aronofsky řekl, že zřetelných onanií bylo dost, a tak obrátil o 180 stupňů, přičemž je Wrestlerova dokumentární vicizelovanost vlastně úplně stejnou exhibicí jako Fontána. Jen nepůsobí tak namachrovaně a kromě výtečné formy nabízí i velikánské srdce. (26.06.2009)