Rejkjavík

film působí značně nesourodým dojmem, nicméně rád bych se pokusil tady nastínit představu, že ačkoliv tento dojem obvykle následují negativní hodnotící posudky, v případě Reykjavik Whale Watching Massacre se nabízí i relativně pozitivní interpretace. některé situace jsou zřetelně velmi dobře promyšlené, totiž zejména ty, které se k předchozím událostem vztahují neočekávaně a ironicky. jiné působí naopak jako naprostá faux pas a to tak zřetelná a do očí bijící, až neuvěříte, že by mohla uniknout samotným tvůrcům. diváci, kteří jsou sledování slasherů uvyklí, nebo kteří tento subžánr vedle jemu podobného hixploatation vysloveně vyhledávají, si nemohou nepovšimnout několika obvyklých schémat, jako ani typických prvků, které je doprovázejí. s jistou zkušeností jde ruku v ruce také oprávněné sebevědomí, s nímž si dovolují do značné míry trefně předjímat budoucí vývoj událostí a přede vším ostatním osud postav. stačí několik skromných indicií. je rovněž obvyklé hodnotit takto předvídatelné snímky negativně, a oceňovat oproti nim nepředvídatelné, u nichž i pro zkušeného diváka fungují efekty napětí a překvapení (jindy eliminované rozpoznáním vzorců). fascinující na Reykjavik Whale Watchcing Massacre je potom skutečnost, že vykazuje známky obojího, jak jsem se už ostatně pokusil lehce naznačit výše. zcela jednoznačně rozehrává některá z obvyklých schémat. například na samotném začátku vedle sebe klade dvě kamarádky, které se rozhodly vyjet na Island a domluvily si na druhý den vyhlídkovou plavbu s pozorováním velryb. stejně jako u početné řady dalších charakterů jsou i osobnosti a životní přístupy obou mladých žen velmi efektivně (rychle a výmluvně) a pochopitelně i zjednodušeně naexponovány. už z toho by bylo bývalo možno odhalit, jak to s tou kterou z obou žen na konci dopadne, kdyby scénáristé pracovali se schématy důsledně. nicméně bude tomu právě naopak. v případě jiné postavy, opileckého francouzského turisty, ovšem indicie povedou právě k osudu zřetelně nastíněnému už v okamžiku, kdy se objeví na scéně. to byly jen příklady, ostatní postavy přispívají svými osudy spíše obojímu a stvrzují ambivalentní vztah filmu k obvyklým scénáristickým konvencím. výsledek je vyvážením obou přístupů a tedy ani přizpůsobivý divák, schopný uvyknout na alternativní přístup, nemůže nabýt žádných jistot dříve než krátce před vyústěním samým. v tomto ohledu přiznávám filmu velký kredit, nicméně z toho musím záhy slevit. tvůrci svou metodu - ať už je výsledkem důmyslné práce, nebo naopak nedůsledného amatérismu - radikalizují a vnášejí značný zmatek i do chování postav. zde nastávají ty neodpustitelné přešlapy, které jsem už zmínil. i do těch z principu nejméně realistických žánrových filmů je potřeba vnést realismus alespoň v podobě adekvátních reakcích postav, přejí-li si tvůrci, aby jejich snímky působily po dobu jejich sledování uvěřitelně a fungovaly v něm efekty napětí a překvapení. nezdaří-li se tvůrcům, aby jednak charaktery postav nepůsobily uměle a repliky “nešustily papírem” a za další aby chování a jednání postav nebylo nepřiměřené (čehož je mimochodem nesmírně obtížné dosáhnout, zejména v těch nejméně realistických žánrech, a vyžaduje to velké scénáristické nadání a neméně i řadu zkušeností), upadá spolu s tím na uvěřitelnosti celá dramaturgická výstavba filmu. slashery (i když RWWM slasherem tak úplně není, přejímá odtud několik prvků v druhých dvou třetinách) jsou na tom založené. nevzbuzují-li napětí, nedrásají-li nervy a nepřekvapují-li diváka, neplní svou hlavní a snad i jedinou funkci a nebudou mít úspěch. žánrová tvorba je zkrátka založena na obchodních principech a nezbývá, než se striktně snažit naplnit základní požadavky. v opačném případě filmy propadnou a pozitivně je ocení jen nahodilí nezkušení, či nenároční diváci, popřípadě poučení recenzenti, kteří v nich objeví osvěžující výjimky. (27.06.2012) (méně) (více)