Duna

Těžko říct, oceňujete tu někteří, že je to dospělá podívaná, oproti jiným dnešním blockbusterům. To oceňuji taky. Ale na mě je to dospělé pořád hodně málo. Pořád je tady postava Jasona Momoy, pořád se musí dít akční předvídatelné klišé, pořád se musí dít divnomomenty v dialozích a motivacích postav, i zde jsou únavné boje 1 proti nabíhajícím 50 protivníkům.  Je toho všeho méně než jinde, ale pořád to tady je. A jako všude, kde by se všechno dalo vyřešit moderní technologií, tak musíme trávit většinu času tím, že se lidí bitkaří po staru pěstmi a meči. Nebaví. Už dlouho. Vizuál je samozřejmě velký klad, ale já si teda mnohem víc užívám statický záběr na monumentální loď v dechberoucím písečném kaňonu, než 10 minutovou akci vážky v písečné bouři. Tak zlé to se mnou je (možná kdybych pochopil, proč začla padat křídla AŽ v momentě, kdy se přestala hýbat rychlostí 10 tisíc vrtů za sekundu, tak bych si to užil víc). Těch dechberoucích záběrů je hlavně z počátku docela dost, ale pak je toho zase mnohem méně. Obecně má film pro mě aspekty, kterých si velmi vážím a pak právě ty, kterých vůbec. Obrovským kladem je hudba Hanse Zimmera. Kdo mě zná, ví, že na něm obvykle nenechám nit suchou. Jeho Duna se ale směle zařazuje po bok jeho největších majstrštyků jako je Gladiátor nebo Počátek. Snad jen pár sekund z celého filmu znělo vyloženě jako Zimmer, jinak vůbec. Oceňuji spoustu dalších věcí, jako například výskyt skutečně mimozemských rostlin (aspoň v rámci té "encyklopedie"), úžasného červíka (mám strašně rád, když ve sci-fi filmech nejsou pouze humanoidní mimozemšťané). Herecká sebranka je hvězdná, ale dokázal jsem se maličko napojit na hlavní postavu a jeho rodiče, ale tím to haslo. Ostatní postavy v sobě měly málo, jak to říct, charakteru, ale i prostoru. Základní problém, který však s Dunou mám, je vlastně přijetí celého fikčního světa. Prostě mi to celé nedává moc smysl. Je to hrozný mišmaš všeho možného a cítil jsem se zcela přehlcen - oblečení jak z raného novověku se střídá se supermoderním chladícím nesmyslem, do toho telepatie, supermoderní zbraně se střetávají s obyčejnými čepelemi, které se se zase střetávají s ne moc funkčními štíty silové pole, bambilion supermoderních lodí, které se ovládají kompletně analogově atd. Zároveň je tu ale obrovská spousta výborných nápadů. Obecně moc ale nemám rád, když je fikční sci-fi svět až tak mocně odpojen od toho našeho. Už je to pak poměrně blízko k fantasy. Film se podle mě mnohem více měl zaměřit na uvedení do děje, do světa, jasnější vysvětlení různých aspektů. Například o té nejzásadnější věci, melanži, se toho člověk vlastně moc nedozví (třeba ani to, že se to tak jmenuje) a o tom ostatním už vůbec nic.  Pořád je to hlavně o vizuálu a děj je vlastně velmi jednoduchý, pouze se to tváří složitě a komplexně. On ten svět složitý a komplexní je, ale ten děj je vlastně stupidní. Ale uznávám, že jsem jeden z těch kacířů, kteří ještě Herbertovu Dunu nečetli, ačkoliv se na to chystám celý život. Cítím, že to, co je ve filmu od Herberta, je skvělé. Naopak prvky, které jsou v dnešních filmech, zdá se, zcela nezbytné (viz úvod komentáře), jsou to, co mě štve. Jsem zvědav, jak svůj názor přehodnotím po zhlédnutí dvojky a zejména po přečtení knihy. (01.04.2023) (méně) (více)

Dunu jsem zatím viděl dvakrát (jednou v kině, jednou doma na počítači). Neumím si představit, že by mohla vzniknout lepší verze - a navíc lépe zrežírovaná. Hodně se toho píše o výtvarné, hudební a zvukové stránce filmu, dovolím si tedy dva postřehy z jiného soudku. >> 1) Cesta Paula Atreidese za "hrdinstvím" není přímočarou cestou k poražení zla. Villeneuve dobře chápe, že Paulova cesta je v jádru tragická - a tak ji také ukazuje. Ve svých prorockých vizích Paul vidí, že pokud nastoupí cestu Mesiáše (spasitele Duny), bude to cesta lemovaná ukrutnostmi, bolestí a krveprolitím - jednu (spravedlivou) válku vystřídá druhá (náboženská), jejíž plamen postupně zachvátí celou galaxii. Je tak od počátku stavěn před velké osobní dilema. Jak si tváří v tvář tak otřesné budoucnosti, která je zcela v rozporu se zásadami a ideály mého ušlechtilého otce, mého rodu, uchovat lidskost? Jak se mám zachovat? Je možné se takové budoucnosti vyhnout, nebo už je předurčená, zasetá dlouho dopředu? Jsme snad pouze rukojmími osudu? Paulův vnitřní boj je zdaleka tím nejlepším na celém filmu - vnáší do něj temný a hořký podtón, který komplikuje jinak klasické schéma hrdinské cesty. Tak i triumfální pochod do pouště v závěru filmu ("Má cesta směřuje do pouště.") je triumfálním jen zdánlivě. Tohle je mimochodem něco, co mi zásadně chybělo na Lynchově verzi (se kterou toho ta Villeneuveova překvapivě sdílí poměrně dost - především, co se týče lehce surrealistické a taktilní, bohatě texturované výpravy). >> 2) Duna není pouze příběhem o rodinné tragédii a složitých politických a mocenských pletichách na pozadí, které tuto tragédii uvádějí do pohybu. Je to také příběh planety Arrakis - titulní Duny. Villeneuve se v jednom rozhovoru nechal slyšet, že nechtěl drsný (a přece krásný) pouštní svět planety Arrakis zobrazovat jen horizontálně - širokoúhle, ale také "vertikálně". Myslel to sice primárně ve vztahu k obrazovému formátu (IMAX), ale má to i hlubší rovinu. Poušť není ve filmu toliko malebnou scenérií, stínovou kulisou lidských dějů, ale živoucím aktérem - promlouvá. Důležitou součástí Paulova příběhu je jeho mystické (vertikální) pouto s tímto pouštním světem a Villeneuve věnuje hodně času tomu, aby ono vnitřní jiskření mezi hrdinou a jeho novým (osudovým) domovem vykreslil - a to formou jakéhosi dialogu. Poušť tady přitom není jen nějakou abstraktní veličinou, ale má vždy konkrétní (hmatatelnou) dimenzi - v podobě písku, psychotropního koření, skal, brouků, ušatých pouštních tarbíkomyšek (k nimž - pro neznalé předlohy - odkazuje Paulovo budoucí fremenské jméno) a hlavně - gigantických pouštních červů, skutečných vládců a božstev Duny. Ve filmech (možná by bylo přesnější říct: ve filmech odnošených západní kulturou) se nevidí moc často, aby lidé aktivně komunikovali s mimolidským světem - natož s celou planetou, jejím mikro- i makroskopickým životem! A stejně tak, aby svět (což je ale jinak běžná zkušenost) neustále komunikoval s lidmi - ať už skrze sny nebo vnější znamení. A přijde mi o to důležitější, že se tak děje v supervelkolepém hollywoodském blockbusteru. (21.10.2021) (méně) (více)