Výkřik

Výtečný film, osobně mě ale přece jen nedostal tolik jako pozdější Antonioniho vrcholná díla Noc, Červená pustina nebo Zvětšenina (srovnávám samozřejmě nesrovnatelné). K hlavní postavě si těžko hledat cestu - kromě jazykové bariéry italštiny je tu i těch neskutečných 60 let, které už uplynuly od natočení snímku a během nichž se náš svět dramaticky proměnil. Některé scény tak mohou na dnešního diváka působit až nepochopitelně (protože je už nedokáže vnímat v dobovém kontextu), jako např. ta, v níž Aldo před lidmi zbije Irmu, která následně pronese: "Tím jsme spolu skončili, Aldo." Proto jsem psal, že je těžké s hlavní postavou nějak sympatizovat - dnešní společnost jakékoli násilí na ženách odsuzuje, a příliš pochopení si Aldo u diváka nezíská ani svým bezvýchodným putováním odnikud nikam, bolestínským fňukáním po ex-partnerce, opuštěním vlastní dcery, jakož i závěrečným dramatickým rozhodnutím, jímž celý film smutně zakončí. Svým laděním je to tedy smutný film, kde pro humor není místo, a který se celý odehrává v dosti nehostinných lokacích. Osobně mi je trochu líto, že zde více prostoru nedostala postava Aldovy dcery, protože mi připomněla Wendersův snímek Alice ve městech, který je také o putování dospělého muže a malé dívky, a který mě osobně oslovil víc. Čili, jak jsem už napsal, Výkřik je podle mě skvělý film, ale Antonioni později natočil lepší věci - proto hodnotím "jen" 4 hvězdami. (13.07.2017)

Po režijnej stránke dokonalý snímok, ktorý ma žiaľ nedokázal pohltiť zvolenou témou, nehovoriac už o identifikácii sa s hlavným hrdinom. Vzťah muža a ženy vnímam predsa len v odlišných odtieňoch. Že to bol i napriek tomu ZÁŽITOK, od ktorého obrazov som sa nedokázal odtrhnúť ani po polnoci ale o čomsi svedčí. Teším sa na ďalšie Antonioniho filmy! (18.07.2006)

Antonioniho začátky, stejně jako u většiny italských modernistů, spadají do neorealismu. Řada neorealistických scénářů z kraje 50. let vyšla z ruky tohoto filmového vizionáře. Ale Antonioniho režijní rukopis šel dál. Svou cestou. Film VÝKŘIK nese zjevné znaky neorealismu. Život chudého venkova, snaha o autenticitu. Ale neorealistický film to není. Ta doba již byla překonána. Psychologické pojetí problému a téma odcizení nechává pocítit Antonioniho hlavní téma existencionalismu, které následně dokonale rozvinul ve své tetralogii citů. Nekonečné bloudění člověka světem, který pro něj ztratil význam. Ztráta existenciální podstaty (Důvodu, kterým si člověk odůvodňuje svou existenci) je zde pojata jednodušeji. Jednoduchá interpretace bezvýchodné situace skrze myšlenkově jednoduššího člověka nabízí i jednoduché rozuzlení. Obžaloba moderní společnosti vystupuje již zde. Téma smrti jako jediného východiska je ateistickému existencionalismu vlastní. Přesto v pozdějším Antonioniho díle se neobjevuje. Povahově a intelektuálně složitější postavy totiž svádí těžší vnitřní boje a hledají jiná řešení, ačkoli jsou ve stejné bezvýchodné situaci. Tento boj, který vede k postupnému zhroucení a rozkladu osobnosti, je nejlépe dotažen asi v ČERVENÉ PUSTINĚ. To už je ale píseň let následujících. 84% (08.08.2011)

Nemôžem si pomôcť, ale tieto sociálne drámy nakrútené v päťdesiatych rokoch sú pre mňa prakticky nepozerateľné, aj keď uznávam ich objektívnu hodnotu a miesto vo filmovej histórii. Problémom pre mňa je, že zobrazujú ako bieda, chudoba a beznádej plodí násilie, hrubosť, skratkovité konanie a mnoho iných dôsledkov. V súčasnosti sú však aktuálne filmy, ktoré zobrazujú dôsledky života v nadbytku, v pohodlí, bez strachu z budúcnosti. Paradoxné je, že dôsledky sú v oboch prípadoch dosť podobné, teda materiálny dostatok nie je cestou k šťastiu a spokojnosti. (28.09.2020)

Tahle Antonioniho krásně nevlídná atmosféra mě vždycky dokonale uspokojuje. Ale příběh zhrzeného dělníka Alda mi mnoho neřekl. Připadá mi jak vyklopený z nějaké letité formy, moc ukázkový. Taky mi nesedly ty zoufale předojemné chvilky: "Až se maminka vrátí, pořídím si zástěrku." U dramatického závěru už jsem měla co dělat, abych se nezačala nahlas smát. (20.01.2007)