Výkřik

Nemôžem si pomôcť, ale tieto sociálne drámy nakrútené v päťdesiatych rokoch sú pre mňa prakticky nepozerateľné, aj keď uznávam ich objektívnu hodnotu a miesto vo filmovej histórii. Problémom pre mňa je, že zobrazujú ako bieda, chudoba a beznádej plodí násilie, hrubosť, skratkovité konanie a mnoho iných dôsledkov. V súčasnosti sú však aktuálne filmy, ktoré zobrazujú dôsledky života v nadbytku, v pohodlí, bez strachu z budúcnosti. Paradoxné je, že dôsledky sú v oboch prípadoch dosť podobné, teda materiálny dostatok nie je cestou k šťastiu a spokojnosti. (28.09.2020)

Klasické dílo italského neorealismu, začátku moderní filmové řeči, jakoby neosobně rozebírá způsobem, který je dnes samozřejmý, ale v době svého vzniku zejména v Itálii byl jen stěží představitelný, na první pohled banální téma. Partnerský rozchod. Jeho bližší okolnosti zanikají v režisérově emancipačním uchopení: podstatná je svobodná vůle ženy, nespokojené s dosavadním vztahem. Vyváženost pohledu ukazuje další líčení mužova osudu včetně jeho tragického vyvrcholení. Dobová konvence - v italské realitě bylo toto téma žhavé ještě v polovině šedesátých let - by byla kázala pravý opak. S jistou nadsázkou lze dodat, že toto dílo patří do základů moderní evropské současné identity. (25.08.2007)

Výkřik je jedním z prvních samostatných filmů Michelangela Antonioniho, italského modernistického filmaře, jenž v dějinách filmu ukotvil pojmy jako nedějovost (děj je pouze citový), ultra pomalé tempo vyprávění a záměrné podvracení diváckých očekávání. Z jeho rozmanité, avšak poněkud nepřístupné či těžko stravitelné tvorby, nejvíce oceňuji filmy Dobrodružství a Povolání: Reportér. Kultovní Zvětšeninu pak považuji za Antonioniho nejpřístupnější a nejzásadnější film. Nicméně i Výkřik, přestože na rozdíl od režisérových dalších snímků nese přímé ozvěny neorealistické poetiky, jež se tak trochu pere s modernistickým přístupem vyprávění, je filmem nesporně zajímavým a velmi intimním. Hlavní hrdina je opuštěn svou ženou, vydává se tedy s malou dcerkou na dlouhé putování po pusté krajině Pádské nížiny (zachycena velmi chladně). Věčný koloběh nespokojenosti Alda ve vztahu k ženám (epizodicky stavěno) se chvílemi jeví jako groteskně směšný lidský problém (malost hraničící s buržoazními návyky), jenž však postupně vyústí v nevypočitatelný, ale o to údernější (a také depresivnější) závěr a celkové závažnější vyznění filmu, s jehož hrdinou se lze ztotožnit na mnoha úrovních. Čímž se dostávám k tomu, co mi u Antonioniho děl trochu vadí (resp. chybí např. ve vztahu jeho díla k dílu Felliniho); Antonioni vypráví o zlých věcech a na konci se vše ponoří buďto do depresivního oparu, nejistoty či konce, který by spíše něž za "konec" šlo označit za "film prostě přestane." (25.09.2023)

Po režijnej stránke dokonalý snímok, ktorý ma žiaľ nedokázal pohltiť zvolenou témou, nehovoriac už o identifikácii sa s hlavným hrdinom. Vzťah muža a ženy vnímam predsa len v odlišných odtieňoch. Že to bol i napriek tomu ZÁŽITOK, od ktorého obrazov som sa nedokázal odtrhnúť ani po polnoci ale o čomsi svedčí. Teším sa na ďalšie Antonioniho filmy! (18.07.2006)

Původně jsem chtěla udělit tomuto snímku 3*, protože zhruba tak od poloviny se děj začal až příliš táhnout (opakované motivy, směr od nikud nikam), ale jakmile se hlavní hrdina začal vracet zpátky domů, nabralo to nový rozměr i nečekaný spád. A konec! Ten převrátil mé hodnocení doslova naruby. Antonioni tak dokonale naplňuje tezi uměleckého filmu, dle které vše jakoby klouže po povrchu, divák je nucen více spolupracovat s tvůrcem a hledat pod povrchem, psychologie postav je nejasná..., aby pak byl odměněn kolosální emocionální ranou do hlavy přesně v Brechtovském duchu. (14.09.2008)