Pan Nikdo

Asi tak do poloviny filmu by to byly pěkné čtyři hvězdičky s náběhem na pátou, pokud by se film vytasil s nějakým úžasným závěrem. Druhá půlka se ale, co se spletitosti týče, utrhne ze řetězu až příliš (vzhledem k jednoduchosti pointy naprosto zbytečně a nesmyslně). Hezky se na to kouká, režijně prvotřídní (ačkoli to svým způsobem je vykrádačka na vykrádačku), myšlenkově se to však zaseklo někde na začátku cesty. Občas jsem vzpomněl na jednoho svého známého, který s oblibou cituje Ghándího, "zasvěceně" hovoří o Platónově světě idejí, přimíchá do toho kapku fyzikálních teorií (o nichž jsem v životě neslyšel a podezřívám ho, že si je sám vymyslel) a myslí si, že je strašně chytrej, přičemž když píše na svůj blog, vypadá to jako práce žáka osmé třídy základní školy. Mr. Nobody mohl být velmi dobrým snímkem, to by se však musel držet více při zemi (Zemi). Zhlédnutí nelituju, ale jsem přesvědčen, že ten film sám o sobě nemůže nikomu nic dát (pokud si tam ten někdo nebude z vlastní iniciativy něco domýšlet), protože nic neobsahuje. (20.07.2010)

Originální film...a hlavně svého druhu experimentální snímek, blízký třeba Tykwerově Lole běžící o život. Život chápaný ve své komplexnosti jako křižovatka, neustálá dualita možného, buď x anebo, mince s možností ano x ne, zhmotněná ve své teoretické podobě paralelních vesmírů. Tam, kde kupříkladu Milan Kundera ve své Nesmrtelnosti nechává z pouhého gesta vzniknout hrdinku románu, jiný umělec, známý belgický režisér Jaco van Dormael, nechává ve svém scénáři z teoretických závěrů kvantové fyziky, teorie superstrun, vícedimenzionálního vesmíru atd. vzniknout hrdinovi se signifikantním jménem Nemo Nobody. Je nikým, jelikož je výslednicí mnoha různých křižovatek, které rozhodovaly, jakým směrem se bude ubírat jeho život. Coby nomen omen prochází pan Nikdo skrze nekonečné možnosti možného a vystihuje tak ryze postmoderní fenomén - defragmentovaný, nelineární, synkretický dějový chaos, přesně podle zákona entropie. Přesto má každá nahodilost svůj řád a chaos lze zmapovat pomocí stromovitého diagramu podobně jako kolejiště velkého vlakového nádraží. Režisér Jaco van Dormael natočil skutečně vícevrstvý a v tom nejlepším slova smyslu filosofický film (jistě, jde o jakousi pop-metafyziku, v mainstreamovém filmu nelze ani nic hlubšího čekat), přesto jeho meritem zůstává především stěžejní lidský cit - láska (a to ať už v jakékoliv podobě - nemusí to být nutně vždy ta partnerská, ale i rodičovská atd.). Proto se Pan Nikdo nejvíce jeví coby ,,Věčný svit paralelní mysli", abych užil aluzi k asi nejpodobnějšímu snímku Michela Gondryho. Van Dormael se neustále vrací k variovanému detailu oka - to, co vidíme, nemusí být nutně pravda, může jít o zdání, fikci, jsme zpátky v Platonově jeskyni. Symbol smyslového vnímání je vysokou četností zařazených záběrů detailu oka zbaven své výjimečnosti a ve vyšším rámci i platnosti. Stejně tak se řetězí i jiné symboly a motivy - železnice, kolejí, vody atd. Skutečně mimořádná je naprosto dokonalá forma (klidně bych i věřil, že Jaco van Dormael tenhle film připravoval celých těch 13 let, co měl tvůrčí pauzu a netočil...ve skutečnosti to bylo jen od roku 2001), filmový tvar dovedený k výjimečnému souladu obsahu a formy, experimentální závěry teoretické fyziky zabalené do neskutečně originálního výstupu - snad každý záběr je do detailu promyšlený, často se přelévají první a další plány záběrů, pracuje se s barvami, kompozicí, zažitými stereotypy...úchvatné jsou rovněž střihové přechody, obvykle digitálně zpracované makrojízdy kamer, střih asociovaný pohybem, rozebírání věcí... Mainstreamový film pro 21. století... Každopádně za to krásné vizuálno a vysoce sofistikovanou formální stránku si vysoké hodnocení bezesporu zaslouží... Podobné filmy: Věčný svit neposkvrněné mysli, Osudový dotek, Adaptace, Lola běží o život, Srdcová sedma (08.06.2010)

Obrovsky zajímavý snímek, který nabízí nepřeberné množstí myšlenek a obrazů, až se mi z toho chvílemi točila hlava. Přiznávám otevřeně, že jsem ten závěr (a ostatně i celý film) moc nepobral a Pan Nikdo si dost říká o další projekci. Trochu mi připomínal míchaninu všeho možného, nejvíce podobnou filmům Věčný svit neposkvrněné mysli, Osudový dotek, Podivuhodný případ Benjamina Buttona či Svěrací kazajka. Na Mr. Nobody se moc hezky koukalo, protože to samo o sobě dobře fungovalo jako klasický "romanťák" s příjemými hereckými výkony, hudbou, kamerou a celý zabalený do hodně zvláštního a komplikovaného hávu. Přesto se obávám, že v tomto případě jasně zvítězila forma nad obsahem, a to je dost škoda. Prozatím 4*, uvidím, jestli po dalším zhlédnutí změním názor. (29.06.2010)

Vizuálne opulentný midcult. Priehľadný kalkul, ktorý sa za pomoci postmoderných tendencíí oháňa nerozvedenými tézami a ľudovými múdrami aby nakoniec skončil ako prachsprostá banalita. Všetky tie dejové prehadzovačky, spomaľovačky a kadejaké after effect doplnky sú síce priťažlivé (aj prebraté), ale aká je ich hodnota keď neslúžia k sprostredkovaniu niečoho presahovo predmetného, ani čohokoľvek priznane experimentálneho či pokleslého? Mizivá. Jaco van Dormael rozhodne nepatrí medzi fušerov, istá dávka bujarej predstavivosti sa mu uprieť nedá, ale výzva s (podomácky vyrobeným) názvom "aspekty existenciálnosti" sa mu vymkla z rúk a čo do nepaušálneho prežitku skončila na úrovni nablýskaného reklamného spotu. (15.02.2013)

Kdyby nebylo kdyby... Film hojně využívá a propojuje myšlenky z již viděného,příkladem poslouží filmy jako Osudový dotek,Fontána,Donnie Darko či Věčný svit neposkvrněné mysli... z tohoto důvodu nemůžu udělit plný počet.Styl vyprávění mi z počátku nesedl ale postupem času jsem si zvykla,herci ujdou, vizuální stránka filmu a soundtrack jsou bez chyby. (28.07.2010)