Perníkový táta

(s)Plnění amerického snu skrze periodickou tabulku prvků a Heisenbergův princip neurčitosti ve světě, který není černobílý, ale to neznamená, že by v něm nebyla bílá i černá. Když si krize středního věku zle dosedne na překvalifikovaného dobráckého zakomplexovaného učitele chemie, pro něhož je rodina vším (manželka je účetní z donucení i neúspěšnou spisovatelkou s několika málo publikovanými povídkami, syn má mozkovou obrnu a prochází si nepěknou pubertou a navíc je na cestě další neplánované dítě); je to nesporně silný námět sám o sobě. Když si k tomu svou přisadí i osud v podobě pokročilého stádia rakoviny; je to silné dvojnásob. Je jasné, že se tu bude hrát na kombinaci satiry i dramatu s přesně dávkovanou příměsí nekorektního černého humoru. A co teprve, rozhodne-li se tento do kouta zahnaný podpantoflák ve jménu zaopatření rodiny „shodit bačkory a vyhlásit osudu vendettu“; tedy vzít ho pro jednou (a naposled) v životě do vlastních rukou... Vydává se tedy na šikmou dráhu zločinu jako „vařič drog“ spolu se svým bývalým žákem, toho času flákačem a budižkničemu, Jessem; což má za následek nekompromisní syrovou cynickou kriminálku, kde budete samým napětím dýchat v rytmu, který určují tvůrci a nikoli v tom, které by si žádalo vaše tělo. Jediný oddech (což není výtka; sedne to tam) nastane na počátku třetí sezóny, kdy tvůrci dají jednu poslední možnost postavám vystoupit z rozjetého vlaku a navrátit se k původní "nezločinné" rutině. A ač to celé možná vypadá jako nesourodý mišmaš žánrů i témat, tak pravdou je pravý opak. Nebývale dobře napsané (postavy i děj; škoda jen výjimek potvrzujících pravidlo typu "lostovsky" propletených osudů během finále druhé série) i zprostředkované (prology snad všech epizod jsou něco, čemu se zatím nikdo ani nepřiblížil) a zároveň po celou dobu nezbaveného zneklidňujícího mrazivého nádechu i velmi filmového hávu (je to značně coenovsky-mccarthyovské); a to nejen v rámci televizní produkce. Každopádně to má zádrhel. Není to pro ty, kteří vyžadují ztotožnění se s nějakou postavou. Postavy a jejich počínání sice budete za všech okolností chápat (jakkoli neschvalovat), ale přeci jen čím více se učitelský pedant Walt, kterému byste dali na ulici pětikačku, „stává“ Heisenbergerem, který budí respekt a nahání nefalšovaný strach (If that's true, if you don't know who I am, then maybe your best course would be to tread lightly.), tím je jasnější, že ani jemu není možné fandit, protože pro strom přestává vidět les, čímž osudově ubližuje nejen okolí, ale i nejbližším. Především však nikdy a za žádných okolností není obětí shody okolností, okolí či scenáristů, vždy je plně zodpovědný za vše, co se mu děje. A tak je to tu se vším. Každopádně kdo se na vlnu seriálu naladí, ten má více než slušnou šanci, že objeví horkého favorita na tu svou jednu vůbec nejoblíbenější epizodu napříč seriály (kandidátů je tu v průběhu sezón nespočet, ale jasný vítěz je díl Ozymandias), nejlepší scénu napříč seriálovou tvorbou (kandidátů ještě více než u epizod, ale vítězem je finále Crawl Space) a ostatně i na ta vůbec nejpřednější místa seriálové topky.PS: A jak je úplný závěr prost jakéhokoli zklamání, tak přeci jen působí, že Walt z toho navzdory všem těm hrůzám oproti jiným vyšel přeci jen lacino. Úplnému závěru prostě chybí jistá neočividná nekompromisnost, která kupříkladu The Shield povyšuje na piedestal nejlepšího a nejpamátnějšího finále vůbec. (27.01.2012) (méně) (více)

Televizní seriál napsaný a natočený se stejnou svědomitostí, s jakou Walt vaří Blue Sky. Následující výběr ze SPOILERoidních poznámek, které jsem si zapisoval během všech pěti sérií nechce být komplexní analýzou, ale rozborem několika dílčích oblastí seriálu alespoň částečně rozkrýt, v čem tkví jedinečnost Gilliganova počinu. ___ Vývoj vyprávění se po celý čas zdá být určován Heisenbergovým principem nejistoty. Přes předpokládaný směr vývoje (z oběti vnějších okolností v manipulující monstrum) nelze dopředu odhadnout, kdy se co podělá a kdo prodělá jakou charakterovou proměnu. Breaking Bad nevychází vstříc diváckým očekáváním tím, že odmítá zažitá vyprávěcí schémata. Znejišťuje nás svým úsilím o větší pravděpodobnost probíhajícího dění, vytvářením dojmu, že může dojít téměř k čemukoli. Od vytváření vlastních hypotéz však neodhadnutelný vývoj neodrazuje. Seriál nás „předsunutými“ scénami v prologu naopak sám pobízí k aktivnímu zasazování viděného do celku vyprávění. Napětí není čerpáno jenom z divácké nejistoty, k čemu dojde, ale naopak také z vědomí toho, co která postava ví, nebo neví. Tvůrci pracují s několika ohnisky vyprávění, staví proti sobě protichůdné zájmy postav, které musí často čelit rizikům přicházejícím z různých sfér (užší a širší rodina, instituce, podsvětí). Proměna vnímání postav je vázána na to, co o nich víme, nakolik si jich vážíme a kolik mravních deliktů jim jsme ochotni odpustit. Fascinující je sledovat nesamoúčelné „špinění“ hrdinů. V posledních sériích byste těžko hledali postavu bez viny. Zvyšující se sázky postavy nutí přemýšlet více dopředu, čím se z nich stávají lepší hráči. Sebe-stylizace a přetvářka nejdou k duhu zejména Jessemu, který možná představuje nejslabšího hráče, ale také figurou, na kterou je v poslední epizodě vázán nejsilnější katarzní efekt. ___ Skutečným soupeřem většiny postav je jejich vlastní potenciál, který buď nedokáží naplnit (vinou svou i systému, který je opakovaně zrazuje), nebo jej naplní za neadekvátní cenu. Hrdiny vyprávění sjednocuje také jejich nejednoznačnost. Každý může vystoupit ze své role, ať již přijaté dobrovolně nebo pod tlakem okolí. Neboť nic není fixní a libovolné rozhodnutí libovolné postavy jsme nuceni posuzovat v kontextu jejího předchozího jednání, lze pochybovat také o Waltově přiznání v poslední epizodě, že rodina byla pouhou zástěrkou pro jeho zločineckou dráhu (na kterou se tudíž vydal ze sobeckých pohnutek, ne kvůli zajištění ženy a syna). Skutečně nebylo zpočátku jeho motivací něco jiného než moc a peníze? V přehodnocování názoru na postavy nám pomáhá využívání paralel (Hank náhradním otcem Walta Juniora, Walt náhradním otcem Jesseho), které nás vede ke vnímání podobných situací v odlišných kontextech a poukazuje na některá klíčová témata seriálu. ___ Kariérou drogového bosse si Walt ventiluje svou agresi nastřádanou z mnoha zdrojů. Neobstál jako živitel rodiny, očekávání nenaplnil ani jako otcovská autorita (syn získává rady, jak být mužem, od Hanka). Svým druhým životem si navíc kompenzuje selhání vlastního těla. Vydělává si mimo systém také proto, že z něj byl vinou své nemoci vyloučen. Neboť jako člověk s rakovinou značí smrt („jiné“), je společností odmítán. Vaření perníku mu umožňuje zvítězit nad náhradními otcovskými a manželskými figurami a zužitkovat svůj výjimečný intelekt alespoň mimo oficiální struktury. Dlouho ho neopouští víra v tradiční, resp. povinný rodinný model. Teprve ve finále, ničím nespoutáván, všemocný a všehoschopný, může dát plný průchod svému potenciálu, bezezbytku se proměnit v člověka, kterým mu možná od začátku bylo předurčeno se stát.____ Mimořádné tematické rozpětí seriálů dělá z Breaking Bad vděčný materiál pro sociologické studie o úzkostech soudobé Ameriky (drogy, peníze, smrtelná nemoc, neúčinný systém sociálního zabezpečení). Kdo chce prorazit, nemůže ctít zákon a věčně okolo sebe ze stovek drobných lží budovat fasádu slušného občana. Seriál mnohokrát relativizuje oddělení „velkých“ lží s širokým dosahem od malých rodinných lží. Podstatou obojího je pokrytectví. Namísto toho, aby se učili větší otevřenosti, jsou hrdinové čím dál obratnější v konstruování náhradních světů a vymýšlení smyšlených příběhů (Walt jako gambler). Jak ale všichni postupně zjistí, skutečné drama se ale odehrává za těmito papundeklovými kulisami. Je fascinující sledovat, jak scenáristé postavy provádějí víceúrovňovou sítí lží, jak nakládají s jejich různou informovaností o existenci určitých světů a jeho domnělých obyvatel (rodina, podsvětí, práce jsou nejprve výrazněji odlišené také výtvarně, ale postupně všechny „ztemní“ do stejné barevné palety). ___ Nesmírně vděčný je Breaking Bad také z hlediska stylu, který se proměňuje nejenom v rámci epizod, ale i jednotlivých scén (rekontextualizací a/nebo odhalením nové informace jsme navedeni k tomu, abychom scénu vnímali z jiné perspektivy). S grafickou návazností záběrů, rozehráváním akce ve více plánech nebo vytvářením významů pozicí a pohybem kamery si tvůrci vyhráli mnohem více než lecjaký hollywoodský nádeník, disponující stonásobně větším rozpočtem. Scorsesem nadopované střihové koláže bych si dokázal pouštět do zblbnutí, emblematický prostor Nového Mexika už léta nebyl využit k tak strhujícímu oprášení klasických westernových motivů (přepadení vlaku) a poslední epizoda může úrovní režie směle konkurovat některému z lepších Hitchcockových thrillerů. Je toho hodně, co by se dalo ještě napsat, ale tón by zůstal stejně oslavný. V Breaking Bad totiž obsahuje tolik pozitivního, že považuji za malicherné zmiňovat těch pár drobných nedostatků. Nestává se často, aby vám nějaký seriál umožnil být prakticky nekritický. Díky za to! 100% Zajímavé komentáře: DaViD´82, Radek99, Toj, pleonasmus (10.11.2013) (méně) (více)