Kdopak by se vlka bál

Největší české překvapení roku 2008 a zároveň jeden z nejlepších snímků tohoto roku vůbec - originální mix pro děti i dospělé plný spontánního humoru i nečekaně temných situací. Procházková umí pracovat s dětmi a umí je i pozorovat a tím se vyhýbá dvěma častým protipólům rodinných filmů - děti jsou buď příliš přechytrále, nebo až protivně rozjívené. Ale zde jde o děti skutečné, ne za každou cenu roztomilé, ale i tak jejich pozorování čatso vyloudí úsměv na tváři. Nejlepší však na snímku je možnost "přepínání" mezi pohledem sympatické dětské hrdinky či pohledem dospělého, to se tu povedlo na jedničku díky promyšlenému sécnáři (potěsí i naivní malůvky, které mají také svou roli). Jedině bych trochu pozměnil ten konec, možná byl až příliš jednoznačný, pro děti je jako dělaný, ale s dospělými se v samém závěru už nějak nepočítá. (21.12.2008)

Já se teda vlka bál. Být ve stejné situaci, jako malá Terezka v tomhle filmu, tak mi asi šlehne. A být ve stejném věku, tak na tom budu nejspíš podobně. Nedivím se, že film získal řadu ocenění. Vážné téma představené dítětem je totiž hodně zajímavé drama, které pro děti nejspíš nebude, ale dospělej si při něm možná uvědomí řadu věcí. (07.01.2010)

Horší vrabec v hrsti (profesionálne natočená laskavá tragikomedie ze života), ako holub na streche (amatérsky pôsobiaci experiment). Už dávno som sa pri aktuálnom českom filme nezabavil/nedojal tak, ako pri Vlkovi. Odvážna forma rozprávania je perfektne zvládnutá, divák verí, že štylisticky natočené zábery vidí rovnako aj Terezka. Takže jej musí držať v jej rozprávke (rozprávky sú poväčšinou depresívne, ale dobro nakoniec víťazí nad zlom) palce. Pokial vás sklamal záver a čiernobielosť postáv (maminka je ale dočasne "ambivalentná"), tak sa treba zamyslieť nad subjektivitou rozprávania/ rozprávača a žánrom, ktorý je v tomto prípade skutočne rozprávka. Dokonalé herecké výkony, či skôr typologicky presné obsadenie (to je pre rozprávky typické) sú základom úspechu tvorcov. (20.04.2014)

Vidění dospěláckého světa očima předškolního dítěte je veskrze originální a naprosto věrohodné. Označení filmu jako rodinný neznamená dětský, takže jsem nechápal ta dítka sotva mladšího školního věku, která v doprovodu rodičů sledovala celkem vážné téma. Naštestí se nesmála (nebylo čemu, i když občasnému pousmání nad poetikou dětského uvažování se nevyhnete). Ale třeba si dítka obohatila slovník, podobně jako jeden tatínek, který odcházeje prohlásil: "To bylo dobrodrůžo." Dobrodružství, do kterého se Mária Procházková pustila, stojí za to. Tak povedený námět, scénář a zrežírování pasuje snímek do skupiny takových filmů jako "Tajnosti" , "Štěstí" nebo "Cesta z města". Místy jsem nevnímal herce, ale přirozeně civilní vypravování. Řezníček v roli tatínka přesvědčivý, Čvančarová předvedla i své pěvecké přednosti. Těsně před závěrem je jeden zbytečný zádrhel: narychlo naplánovaný odlet na planetu Japonko jsem moc nechápal. Mně tam stačilo letištní bludiště a vůbec tam nemusely být rošády s rychlým odletem. A vydržte u titulků. Stojí za to. (22.12.2008)

Rodinná krize z pohledu nevinně dětského aneb rozpad vztahu očima dítěte? Režisérce a animátorce (její původní profese je na výsledné podobě filmu hodně znát) Marii Procházkové se to podařilo skutečně obdivuhodně, její ženský úhel pohledu v kombinaci s intuitivní empatií matky umožnil nastínit vyprávění skutečně hodně věrohodné a na rozdíl od jejího celovečerního (místy až surrealistického) debutu Žralok v hravě akcentovala ve volbě námětu i aspekt ryze civilizační - jak dnešní stále se zrychlující doba urychluje i rozpad lidských vztahů. Pro nejednu divačku, neřku-li diváka, je patrně nemožné přesně pojmenovat důvod, který vedl hlavní dospělou ženskou hrdinku k jednání, které ohrozilo její dosud dobře fungující rodinu i integritu vývoje jejího jediného dítěte, všichni ovšem intuitivně velmi dobře chápeme podstatu jejího jednání. Těžko se hledá vina, život se žije a lidé dělají (osudové) chyby, jejichž nejspolehlivějším seismografem a indikátorem jsou právě děti. Bohužel... (03.11.2009)