Rozervaná objetí

-3* další z dlouhé řady Almodóvarových filmů tentokrát ničím extra nepřekvapil a jako vždycky u něj vytváří barvitý svět různě propletených vztahů. I na estetickou stránku si nemůžu stěžovat, ale ta nenahradí nijak zvlášt záživný děj. A to měl film v první půlhodince docela slušně nakročeno, ale pak upadl do nudného stereotypu bez výrazných emocí. Takže ve výsledku slabší 3 hvězdy.[ PŘÍBĚH: 2 /// ATMOSFÉRA: 1 /// TEMPO: 1 /// ORIGINALITA: 2 /// NÁLADA: 1 /// ART: 1 /// STYL: 2 /// CASTING: 2 (3*MAX) ] (28.11.2016)

Almodóvarska svojskosť nie je mojou šálkou kávy a dokázal mi to už pri snímke Volver. Rozhodne zaujímavý film, ktorý ani chvíľku nenudí, scenár je inteligentný, hoci sa občas prepožičiava prostoduchej zápletke čoby vystrihnutej z mexickej telenovely, ale....... na druhej strane je príliš odosobnený, chladný, neprípustný, bez emócií - a plejádu synonym by som mohla vymenúvať donekonečna. Almodóvar nesklamal ani neočaril - a tým pádom ho neviem zaradiť do jasnej kategórie umocňujúcej moje pocity, hoci už teraz viem, že mojím obľúbencom sa asi nestane nikdy. (04.03.2010)

Všechny Rosamundy Pilcherové a Danielle Steelové by se měly začít obávat o svůj kus žvance, Almodóvar se totiž dal na červenou knihovnu. Nudnou a v telenovelách stokrát viděnou červenou knihovnu akorát se jí snaží zamaskovat pod označení art. Nebýt Penélope, tak by tomu za pár let v televizi slušel spíše dopolední čas na Primě než okupování prostoru Filmového klubu na ČT2. (06.09.2009)

Tento film se dá vnímat několikerým odlišným pohledem. Může být v divákových očích rozvleklým thrillerem, romantickou klasikou, dramatem vášně, jednorozměrným okouzlením nezaměnitelným španělským koloritem. Zdá se mi, že při bližším pohledu byl nebo mohl být ovlivněn či tematicky souvisí s jiným dnes méně známým Antonioniho filmem IDENTIFIKACE ŽENY. Silná biografická nota, která u Almodóvara v žádném případě neznamená doslovnou ilustraci vlastního života nebo řešení si vnitřních problémů, jako tomu bývalo např. Felliniho či Bergmana, ale spíše stopování dojmů a prchavých záchvěvů bouřlivých španělských dějin minulého století, které režisér i scénárista v jedné osobě zčásti přímo zažil, ale také zaznamenal ve vzpomínkách širší rodiny či přátel a známých. Někudy tudy postupuje cesta pochopení možného skutečného smyslu tohoto bouřlivého romantického dramatu vyhrocených retrospektiv. Polovina devadesátých let bylo dobou postupného generačního vymírání bunkru, tj. zbytků frankismu, jako společenského tématu i hodnotové orientace rychle se obnovující španělské občanské společnosti. Hlavní postava, režisér, který tragickou nocí přichází o vše, je doslova vklíněn do svého životního údělu, lásky, bezuzdné a vášnivé, hlubokého vztahu, který pohlcuje celý jeho život, jakkoliv jeho budoucnost je nejasná; oslepnutí znamená i přervání jeho dosavadního "života v obrazech" a omezení na scénáristickou, paběrkující tvorbu, která stačí na obživu a faktické živoření-zoufalství a rezignaci. Vše mění zpráva o odchodu jeho smrtelného nepřítele a objevení se jeho syna. Čtrnáctiletá mlha pomíjí, nejasnosti, které ho obklopovaly, se vyjasňují. S nimi se projasňuje i neorganicky přervaný Blancův vztah k herečce kontroverzních kvalit a blízké ženě. Znovu se otevírá možnost tvorby symbolizované setříháváním dotočeného, avšak výrobně nedokončeného filmu. Slabé nebo kontroverzní místo tohoto díla je právě zde. Banalita námětu je i současně jeho silou, silou míry tvůrčího vkladu i obsahu, který s ní splývá. Skvělé herecké výkony, jimž vévodí patrně nejlepší španělská herečka současnosti Penélope Cruzová, jsou doprovázeny dalšími srovnatelnými kreacemi herců u nás naprosto neznámých, ale proto ne menších (Blanca Portillo jako hrdinova nejbližší spolupracovnice, Lluiís Homar jako hlavní mužská postava Mateo Blanco-Harry Caine, Jose Luis Gomez jako záporák Ernesto Martel). Přesvědčují podle mého názoru o druhé, pozitivní možnosti, o tom že Harry Caine zemřel a naopak Mateo Vlanco vstal z mrtvých. Almodóvar tu přibližuje jakoby mimochodem mnohé z tvůrčí kuchyně moderního umělce-dramatika i režiséra. Sytá filmová řeč, vynalézavá kamera krajinných horizontů i milostných intimních scén, plných vášnivých objetí, to vše přervává vazby, které daly název filmu. I rozervané lze spojit. I tak je možné charakterizovat poselství tohoto nevšedního díla. (05.09.2009)

Další Almodóvarovská porce emocí, plnokrevných postav, neotřelého humoru, barvitosti a smířlivosti nyní netradičně spjata s temnou žánrovkou, která však není dominantní, nijak zásadně neovlivňuje typickou podívanou, která i přes opakované rysy stále funguje i díky vynikající Penélope Cruz a jejích proměnách. Oproti Volverovi zážitek s delší trvanlivostí. (25.02.2010)