New Yorku, miluji Tě!

V "Paříži" bylo možná o maličko víc zajímavých povídek, ve výsledku je to ale podobná spíše nepěkná mozaika poskládaná z velkých a zvučných jmen, jmen, která možná přehlučela samotný hlas snímku. I když, dokud to ještě nevydaly naše renomované distributorské společnosti, lze na solidní angličtině solidně procvičit slovní zásobu. Po dabingu bych se tedy nepídil. (08.02.2010)

Paris, je t'aime (se kterým musím tento film chtě nechtě srovnávat), byl zcela jednoznačně rozdělen na povídky, které byly k ještě větší odlišnosti zakončeny uvedením jména režiséra. Tento snímek se snažil jít jinou cestou, jednotlivé segmenty více propojil, styl režisérů tak splývá, vlastně ani není poznat, je prostě neviditelný a ne že by mi to vadilo, ale právě jména na režisérských stoličkách a jejich styly, byly na Paříži tak zajímavé. U tohoto filmu si člověk neřekne: Jo, Tykwerova část byla boží, Coenovic také super. Místo toho je tu větší propojení povídek, lehce stravitelný a zapomenutelný děj a hlavně naprosté vymizení dramatických situací: v Paříži tekla krev, umíralo se tam ve více povídkách, střety mezi kulturami byly vypjaté! New Yorku, miluji Tě předkládá jen komediální skeče, v některých případech zakončených vtipnou pointou, které jsou ale co do stavění dramatických a emocionálnách situací naprosto bezzubé. Paříž se nebála ukazovat problémy města, New York se nás snaží přesvědčit, že je to to nejlepší a nejbezproblémovější místo k žití. Což je mi proti srsti. (Ano, vím, že je to o lásce a především o lásce k městu. Ale Paříž šla podle mě mnohem zajímavější cestou). ____ Ještě mě tak napadá, že problém je prostě v tom, že film o tomto městě vlastně vůbec nevypovídá! Tito režiséři svůj vztah k New Yorku na plátně nijak nezobrazili, chtělo by to lidi jako Martin Scorsese nebo Woody Allen, kteří na toto téma spíš mají co říct. (21.02.2010)

Mini príbehy veľkomestských obyvateľov decentne zaaranžované do zlatej siene mrakodrapov = New Yorku. Ľudské poviedky okrášlené vzácnymi okamihmi trvajúcimi jednu šťastnú minútu v ich živote. Kradmé pohľady, náznaky príťažlivosti, prebúdzanie sa do jedinečných chvíľ, odhaľovanie svojich tajomstiev pri večernej cigaretke a pozorovaní hviezd pred neznámymi ľuďmi za celkom diskutabilnej výhovorky = nemáme výčitky svedomia. New York je chladný ako ľad a nasnímané príbehy ,,osudových vyvolencov" z celej tej jednotvárnej newyorskej huspeniny si ma takmer vôbec nevedeli získať. Pokiaľ, samozrejme, nerátam dvoch roztomilých starčekov hrajúcich v zápale seniorského entuziazmu "kto z koho" a dojemnú tvár Shiu, ktorý sa ani nemusel veľmi snažiť. (01.02.2010)

Když se zamilovávali lidé v Paříži a do Paříže, bylo to milé, nápadité i pestré. New York poskládal artovější skvadru, nabízí temnější odstíny lásky, stejně jako u předchůdce nicméně jen některé nabízí to, co si od podobných minipříběhů slibujeme. A prostě každému sedne něco jiného, což je přirozené. Je to poměrně kvapné, asi jako město samo, takže místy sotva dokončíme větu/myšlenku a spěcháme k dalšímu příběhu. Což je možná škoda. Někdy právě renomovaní tvůrci kopou průměrnou ligu, jindy béčkaři naopak přináší na krátké ploše docela dost muziky. Ani oni, ani hvězdní herci před kamerou ovšem nemají moc času se projevit. Ocitáme se v mírně melancholickém, příjemném stavu ve městě, které se nedokáže a ani nechce zastavit. (27.03.2018)

Oproti Paříži je New York I love you propojenej nejenom láskou ale i postavama a to se mi líbí. Nepůsobí to pak tolik jako několik rozsekanejch krátkejch filmů. Jinak až asi na 2 příběhy (ten v čínský čtvrti a ten s Portmanovou) mě každej příběh něčim zaujal a většinou silně zapůsobil. Jako vrchol, filmařská dokonalost, byl pro mě příběh s Shiaou LaBeoufem, kterej mi doslova vyrazil dech a nemůžu ho furt vyhnat z hlavy. (03.02.2010)