Duel Frost/Nixon

Jo tak Howard se zase vytah. Dvouhodinovej film o jednom interview (respektive ctyrech) muze znit sice trochu nudne, ale nastesti je film, pres trochu dokumentarni styl, pojatej docela zabavnou formou a neni celej jen o tech rozhovorech. Dobrou polovinu filmu totiz jen trva, nez se vse podstatny zaridi a rozhovory zacnou. U samotnejch rozhovoru mi ale prislo, ze jsou podany dost zjednodusene, originalni jsme sice nevidel, ale prislo mi to zbytecne zkraceny. No a jinak film samozrejme stoji na hercich. Sheen je zajimavej hlavne tim, ze si kratce po tomhle strihnul vrchniho vlkodlaka v tretim Underworldu a fakt si neni v tech rolich absolutne podobnej. Jeste jsem mel trosku problem s tim, ze mi prislo, ze ma namalovany oci. No z vedlejsich me potesil Rockwell, uchylnej Jones a vlastne i Bacon, kterej tu je ale krapet zbytecnej. No a pak tu je Langella, kterej se svym chraplavym hlasem je naprosto hyper charismatickej. Neprislo mi sice, ze by byl kdovijak podobnej Nixonovi, ale je fakt fantastickej. Skoda, ze letos je v oskarech slusna konkurecne, fakt bych mu ho pral. (17.02.2009)

S tímto Oscarovým kandidátem mám vlastně úplně stejné problémy, jako s ostatními Howardovými filmy. Řemeslně čistě zvládnutá práce, ale emoční dopad na mou osobu znovu na nule. Ty dvě hodiny pěkně utekly, interview Frosta s Nixonem byla radost sledovat, avšak necítím potřebu si film někdy zopakovat. Když bych měl ovšem porovnávat s letošním druhým velkým politickým dramatem (Milk), vyhrál by Frost/Nixon s velkým náskokem, protože jsem měl pocit, že ten film alespoň ví, o čem je, kdežto Milk na mne působil hrozně prázdně. (25.01.2009)

Nejde konkrétně o Nixona a rozhodně to není duel. Duel by znamenal komunikaci, možnost dorozumění na osobní rovině, a tedy životní naději. *** Tohle je mnohem misantropičtější, obecné podobenství o člověku, který vykonává moc, a přitom je dost moudrý, aby nežil jako otrok mechanických principů, ale vnímal jedinečnost, neposouditelnost každé situace. Takový člověk chápe i podmínky svého postavení – a svého prokletí. Nevyhnutným důsledkem pro každého velkého státníka je, že koná na úkor vyprávění – že s veřejností nemůže komunikovat svá rozhodnutí jakožto součást svého osobního příběhu – vždy bude zredukován, nikdy se nebude moci sdělit těm, k nimž může ze své pozice mluvit. Možnost být sám sebou mezi těmi, kdo o něm vědí, nepřímo úměrně klesá s rostoucím veřejným vlivem, a čím větší vliv, tím více povinností, úkonů, a tím méně času své konání vysvětlovat i těm nejbližším. Natož svůj příběh, své důvody, své vidění světa uhájit před masami. Nejmocnější člověk světa pak nemá z podstaty věci šanci zůstat v živém spojení ani s přáteli – leda se mlčky přítelem stane ten poslední, ten nejvěrnější spolupracovník, který mu u všeho byl po boku a vytrval, a v porozumění se stejně smí jen tiše doufat, protože na to všechno si říct, už nikdy nebude dost času – a odvahy riskovat, že ztratí i jej. Takový dluh nelze uhradit, ani po odchodu z výsluní. Člověk-konatel odchází sám s vědomím, že vlastní život ve skutečnosti prožil ve stínu, v samotě za reflektory. *** Film nemírně přesně zpřítomňuje okamžik, kdy to takovému muži naplno dochází – z politiky musel odejít, protože jeho konání nebylo pochopeno, a protože se nedokáže sdělit, nebude se tam moci ani vrátit, aby smysluplně pokračoval. Sám sebe přitom překvapí, když kývne na možnost rozhovoru (kterou mu tak absurdně naservíruje figurka anglického páska, moderátora ze zábavních pořadů, jenž nemá o ničem páru, nezná nic než televizi a k interview ho vedou naivní důvody a rozhodně není možné, že právě on by státníkovi mohl pokládat správné otázky – musel by si z něj důstojného protivníka do duelu teprve vychovat – a na to není v zábavním průmyslu prostor stejně jako v politice), jakožto na svoji šanci pokusit se lidem všechno říct, jak to bylo – překvapí totiž sám sebe, že v to ještě doufá, že by chtěl. Že pořád ještě v koutku cynické duše touží po porozumění, po blízkosti, po tom, aby ho někdo poznal. Když se to nepodaří, zůstává konečně zklamaný a smířený sám, svoje paměti pro veřejnost, k nimž se upínal, nechá sepsat tak, jak si to žádá lid a rádcové, a se svým příběhem a zbytkem sil odchází do ticha. *** Člověk se neubrání myslet na všechny velké státníky, od antiky po naši havlovskou současnost, kteří brali svou pozici jako úděl, jako nevyhnutnou zodpovědnost, a po nichž nám zůstávají cynické a filosofické texty o nemožnosti dorozumění, a nebo ani to. (01.01.2012)

Po řemeslné stránce naprosto perfektně zvládnutý film (výborná režie, kamera, herecké výkony,…). Dokonce natolik, že mi celá stopáž utekla příjemně rychle i přes naprostou nezajímavost tématu. Chápu, že pro Američana je toto součást jeho politických dějin, ale pro mě je tento příběh více než jen nezajímavým (je to sice trochu přehnané, ale myslím, že americkému divákovi by se Občan Havel také nelíbil tak jako mně). O aféře Watergate mám jen jakési obecné a povrchní informace, které tento film nijak neprohloubil, spíše na mě zapůsobil jako část informací vytržená z kontextu. Shrnuto sečteno. Oscarová nominace za režii - v každém případě zasloužená. Oscarová nominace za film - z mého úhlu pohledu objektivně neposouditelné, ale subjektivně ne. Ostatní nominace nechám stranou. A výsledek - technická stránka skvělá (cca. 90%), příběh a téma jako takové neoslovující (cca. 10%). Prosím, tohle jen malá ilustrace, nenechte se mýlit, že své hodnocení opravdu přepočítávám na procenta, ale ve výsledku je tento film prostě napůl (50%). Cítím se tu trochu jako exot, ale za svým hodnocením, které jsem si rozhodl ještě před důkladnějším prostudováním profilu filmu, hodnocení a komentářů ostatních uživatelů si stojím a jelikož tento snímek zřejmě velmi brzy zapomenu, tak už ho asi nezměním. (21.02.2009)

Již jen nápad zpracovat to jako boxerský zápas "bývalého mistra světa s talentem, který uvízl v záři reflektorů" je výborný. Na jedné straně boj za vykoupení/odpuštění a na druhé za přiznání/omluvu. Sheen hraje tak dobře, že nenechává fenomenálního Langellu ukradnout si film pouze pro sebe. Přesto to není bezchybné. Je to stále pouze klasická "howardovština". Tedy zjednodušená pohádka, byť tentokrát politická. Ovšem těch faktických prohřešků je přespříliš (a není to jen o těch vypsaných na IMDB). Především tedy Nixonův výlev během nočního telefonátu, tahle scéna si nezadá s filmy kdy nejzápornější záporák vyzradí hrdinovi svůj kompletní plán (včetně slabých míst) na ovládnutí světa. Chápu, že z filmového hlediska je to třeba i potřeba, ale pak je výsledkem zákonitě pouze fikce, která se skutečností nemá nic společného. Osobně myslím, že vynechat ten telefonát, a ponechat prostě jen skutečný stav věcí, by bývalo bylo lepší. Nechávalo by to aspoň prostor pro vlastní interpretaci zda Frost skutečně dostal Nixona na lopatky vlastními silami či zda náhodou nešlo pouze o další brilantní Nixonův tah, jak odejít ze scény s aspoň nějakou ctí a svým způsobem i slávou. (09.04.2009)