Eliška Likes it Wild
Režie:
Otakáro Maria SchmidtScénář:
Otakáro Maria SchmidtKamera:
Martin ŠtrbaHudba:
Varhan Orchestrovič BauerHrají:
Zuzana Stivínová, Bolek Polívka, Martin Dejdar, Veronika Žilková, Jiří Lábus, David Vávra, Kamila Asterová, Bohumil Klepl, Tatiana Dyková, Sandra Nováková (více)Obsahy(1)
Jsou filmy, ze kterých je každou minutu cítit léto, bezstarostnost a chuť si hrát. Přesně takovým je i snímek letošního režiséra a scenáristy Otakára Schmidta, jímž na sklonku 90. let vstoupil do světa hraného filmu. Zavádí nás do podniku požitkáře Marčéla, který funguje jako letní bar i varieté. On sám s manželkou vystupuje po večerech na jevišti, přes den pracuje jako plavčík a Eliška v místní požitkářské cukrárně. Zdá se, že jejich domov se stává středobodem celého předměstí, v němž se začínají dít věci balancující na hraně absurdity. Do ohnivých vztahových soubojů protagonistů vstupuje opojení z omamných hub i realita filmového natáčení, jehož se hlavní postavy náhle stávají účastníky. Barvitý film plný bezbřehé stylizace a vypravěčské svobody plně zapadá do nespoutané tvůrčí atmosféry sklonku 90. let, kterou stojí za to si připomenout. (Česká televize)
(více)Videa (1)
Recenze (134)
Není to tak dlouho, co byla Eliška mezi 200 nejhoršími filmy na ČSFD. Může za to především první třetina filmu, která je natolik chaotická, nepochopitelná a neuchopitelná, že spolehlivě odrovná takových osmdesát procent diváků - to jsou ti, co dali odpad nebo jednu hvězdu. Uklidněný zbytek filmu sice pořád není nic extra, zajímavé mi ale přišlo režisérovo alter ego Motýlek (kterého hraje také Dejdar a o kterém se po většinu filmu jen mluví), který se vlastně jen snaží natočit film o svém rodišti a figurkách kolem něho. Švanda (ne pan profesor z JAMU) ovšem začíná v momentě, kdy děti ukradnou Motýlkovi scénář a čtou si, co se vlastně kolem nich odehrává, v jednu chvíli dokonce holčina zahlásí, že jestli to Motýlek dotočí, tak to bude ještě peklo, což se bohužel nevyplní - peklo byl ten začátek. ()
Totální úlet a zklamání. Už jen kvůli mému oblíbenci Bolku Polívkovi jsem čekala od této "komedie" daleko víc.. nebo aspoň něco. A to se radši ani nezmiňuju o Tatianě Vilhelmové, Petrovi Čtvrtníčkovi a tak dále a tak dále. Buď jsem tento film nepochopila, nebo nevím. 10% ( a to jen za obsazenost rolí ) ()
Z důvodu rozporuplného hodnocení na tento film jsem se rozhodla si ho pustit. Pro svojí bizarnost opravdu není snadné ho zhodnotit, přesto se o to pokusím. Na 1. pohled by se mohlo zdát, že jde o něco šíleného, barevného a nesmyslného. Objektivně vzato, když nahlédneme pod povrch věcí, vidíme jak v růžovém oparu opojení život proklouzává mezi prsty do nicoty. Navoněné nic plné hádek, usmiřování, aférek, alkoholu, muchomůrek...opravdového nezbývá nic, snad jen dvě děti a pes, kteří to pozorují ze své perspektivy a mají střízlivý pohled. Atmosféra je záměrně nadsazená, není to žádný naturalismus. Zkaženost, vše sladké, ale bez obsahu a zábava, která nekončí a skutečný život čeká, aby nikdy nezačal. ()
Celovečerní filmový debut Otakára Schmidta jedinečně uzavírá devadesátá léta. Nerezignuje sice na děj, jak by to mohlo tradičnímu televiznímu divákovi připadat, ale rozpíjí jej spolu s postavami (a jejich identitami) v jednom pestrobarevném, smyslném baletu, v němž se ve svých nevyzpytatelných trajektoriích točí snad vše – včetně světel, předmětů, jídel a nápojů. Ani ten, kdo v předcházejících letech sledoval televizní pořad Prology, který Schmidt nezaměnitelným a nenapodobitelným způsobem moderoval a v němž ve svých vstupech lecčíms svůj film předjal, nezůstane nepřekvapen: vedle kýčovité estetiky periferních kabaretů, městských plováren, venkovských hotelů apod. se do celku promítají i ohlasy soudobého nezávislého filmu, mj. Davida Lynche, a jeho (an)atomizovanou strukturu ovlivňuje i režisérova důvěrná znalost krátkometrážní tvorby (právě v Prolozích prezentované). ()
Podivný český porevoluční film číslo xyzž. Začalo to restitučními komediemi, pokračovalo to takto a dneska těm filmům říkáme O život a Doblba! a poetika se pozvolna vytrácí a zaniká, až se z ní stává jen mlhavá vzpomínka. Kinetické, přebarvené, typické pro všechny směry humoru, které tehdy představoval Čtvrtníček, Lábus nebo Vávra. A to všechno naráz propojené hudebními výstupy Dana Nekonečnýho. ()
Reklama