Hobit: Šmakova dračí poušť

Druhý díl Hobita je zcela určitě nejslabší část. První polovina nebyla špatná, měla dokonalý spád a byla tu velice napínavá akce. Postupně se však film změnil na naprostý výsměch. Děj se pomalu vleče a nic zajímavého se ve filmu nestane až po hru na honěnou s drakem, který se napřed projevil jako velice inteligentní stvoření a následně se rozhodl lovit pomalé a hloupé trpaslíky jako naprostý pablb. Letí za skupinkou řvoucích trpaslíků a když je skoro má tak na něj zakřičí trpaslíci z jiné části hradu a drak za nimi samozřejmě letí. Za naprosto zbytečný považuji i počáteční rozhovor s drakem, který by šel jistě zkrátit na 1/3. Ostatně jakožto celá tahle trilogie. (27.02.2019)

HOBIT: ŠMAKOVA DRAČÍ POUŠŤ opětovně rozděluje, ale tentokrát nejenom diváky, ale i vyprávění, protože přechází od dobrodružné podívané první poloviny k temné fantasy v polovině druhé. Od prvních kroků hobita, třinácti trpaslíků a čaroděje až do příchodu do Jezerního města druhý díl navazuje na NEOČEKÁVANOU CESTU svou výstavbou vyprávění, když řetězí atrakce v duchu těch nejlepších dobrodružných podívaných, zatímco nastiňuje širší kontext putování.__________ Na rozdíl od první části se ale nevracíme na již známá místa, ale na zcela nová, která vedle provázání s prstenovou trilogií "návratem" některých postav (Legolas) umožňují budovat širší síť významů spojených s hobití trilogií (kritika izolacionismu a mamonu). Není ani třeba čekat na rozšířenou verzi, aby napravila rytmickou nevyváženost. Vyprávění se posunuje kupředu po dvacetiminutových blocích, které jsou odděleny podle místa a představených postav (návštěva u kožoměnce Medděda, Mirkwood s pavouky a u elfů), zatímco je na jednu stranu dynamizováno hrozbou v podobě skřetů a retardováno oddělením Gandalfa na jeho vlastní cestu za zjištěním zla v Dol Golduru.__________ Ovšem od flashbacku v Jezerním městě přichází zlom, kdy se z fantasy s adjektivem dobrodružný film překlápí do temné fantasy, která je ozvláštňující svou sebeuvědomělostí, když se hlavní otázkou stává, jestli jdou zvrátit předem dané vzorce (v tomto případě mytického) vyprávění. Potíž s druhou polovinou je však nejenom ve změně tónu, ale i rytmu (na místo tří dvacetiminutovek a jedné čtvrthodiny se operuje ve dvou pětatřicetiminutovkách s epilogem), zatímco se vyprávění snaží udržet svou seriálovou výstavbu. Nesměřuje se ale k sjednocení nesourodé party, jako tomu bylo v Neočekávané cestě, ale k jejímu rozdělení (jedni jsou v Osamělé hoře, druzí v Jezerním městě, třetí v Dol Golduru) s příslibem věcí příštích.__________ Na vyvrcholení temné fantasy si je třeba počkat necelý rok, ta dobrodružná ho nabídla v první hodině ŠMAKOVY DRAČÍ POUŠTĚ v podobě nesmírně opojného úniku v sudech se spoustou nápadů, postupů ze seriálů i nápaditého stylistického odlišení tří skupin (jinak jsou snímáni trpaslíci s hobitem, jinak elfové a jinak skřeti, přičemž jsou odlišeni i délkou záběru). Snad se s TAM A ZASE ZPÁTKY ukáže zlom v polovině dvojky jako promyšlený tah._____ P. S. Viděna verze ve 3D s titulky. Ačkoliv se nejedná o konverzi a nad užitím třetího rozměru se evidentně přemýšlelo (jak vtahující pasáže zdůrazňující hloubku prostoru, tak distancující s různými podvratnými vtípky na hraně PG-13 s uťatými částmi těl padouchů), nedabovaná 2D varianta se jeví jako lepší volba. Už proto, že rychleji stříhané atrakční pasáže s trpaslíky a hobitem (sudy, pec a Šmak) jsou prostorově dezorinetující a potemnění moc plusových bodů nepřidává. (16.12.2013)

Není to tam. Sice to nebylo tak konzistentně generické jako Neočekávaná cesta, ale když už ano, tak pořádně. V akčních scénách jsem instinktivně tápal po klávesnici s myší - je to fakt spíš PC hra než film. Včetně střihového přesunování na vyšší levely, kde loadovací obrazovku nahrazuje pětivteřinový kamerový oblet společenstva na cestě (viz přechod z podzimního lesa k zamrzlému jezeru). Natahované je to pořád stejně, tempo neexistuje, největší problém je absolutní a až absurdní neosobnost, trpaslíci zůstávají anonymními figurkami a Bilbo odstrhovanou okrajovou postavou (což je škoda, protože Freeman je rozhodně nejsilnější zbraň filmu). Shore napsal nejnudnější score poslední doby, které není od Hanse Zimmera, přesto nejzvládnutější není u Hobita obraz, ale zvuk. V nejlepších momentech se daří navodit dojem, že někdy brzy se konečně stane něco zajímavého. Nakonec se to nestane. Nejpatrnější je to u finále, u kterého jsem měl po nástupu trpaslíků problém neusnout (pár mikrospánků ale bylo). A ten cliffhanger je drzost - tříhodinový film musí mít dílčí konec, prostě musí. Jinak jsem zvědavý, jestli hláška "možná pro tebe mám něco velkého v kalhotách" zlidoví podobně jako "Neprojdeš dál!" (celá milostná rádobylinie je i přes mou mnohostrannou oblibu Kate z Lost Jacksonovo kariérní dno, a to počítám i Lovely Bones). Nejotravnější je nekonečné parafrázování prstenové trilogie na všech myslitelných úrovních, které rozhodně neumožňuje "nesrovnávat". Protože to srovnání je opravdu kruté a rád bych k němu nebyl tak nucen. Tentokrát jsem o čtyřech hvězdách ani neuvažoval a zklamání je o řád větší. Asi i proto, že tentokrát zde na rozdíl od nekonečného ničeho minule byl potenciál. Tři hvězdy jsou za... já ani nevím. Prostě je dám a radši se tím nebudu zabývat. (11.12.2013)

Mně tenhle natahovaný Hobit nijak zvlášť nešmakuje. Už dlouho se mi nestalo, abych u velkofilmu usínal, ale Dračí pouště několikrát. Jistě, triky jsou výborné, herci a výprava taky, ale oproti Pánovi prstenů působí druhý Hobit s ukecaným drakem Šmakem jako potřetí vyvařený čaj. Trailer: http://www.csfd.cz/film/238304-hobit-smakova-draci-poust/videa/ (21.12.2013)

Už nebudu dále plakat nad rozlitým mlékem, že dělba na tři filmy nedává smysl (ale pořád ho nedává). Prvních pár desítek minut teče po plátně roztažená digitální kašírka jedničky s nějakým tím slunce západem / východem naklíčovaným za zády. S láskou přitom vzpomínám na časy, kdy pro mě Středozem byla hmotnější a předmětnější než digitální postavy skřetů a velkolepá hra barev. Jackson vycpává, jak se dá. Za elfí travesty show ať mu narostou parohy. Tauriel je krásná a otravná, Legolas působí o půl století starší než v Pánovi prstenů a protože nemůže být ten ležérnější atlet, co vlastně rád trpaslíky, tváří se jako pastýř, kterému někdo sodomizoval stádo ovcí (zdravím do Znojma) a jeho přínos spočívá v točitých choreografiích (ke konci už fakt otravných). Dvojku pro mě dělí scéna se sudy. Ta tekutá akční plavba je boží a příchodem Barda a Esgarothu se mi vrátil i pocit, že chci být součástí Hobita a angažovat se v něm jinak než jako čumil. Konflikt démonicky kvetoucího Thorina a charismatického buřiče Barda má starou noblesu a odporný podágristický buržuj starosta vrací do Hobita kus přesahu i humorného divadla. Najednou je zas co objevovat a čím se nechat překvapit a pobavit ("proč nám ze záchodu lezou trpaslíci?"). Pocit, že se strašně těším, až se trojlístek vypravěčských linií na konci protne ve velkolepém akčním finále, mě postupně opouštěl. Šmakovi skáče do řeči usmrkaná milostně-funebrácká epizoda s Kilim a že by mě bavilo sledovat tu natahovanou partu taviče Kahana v Mlžné hoře, to taky zrovna tvrdit nemůžu. Navíc závěrečný trojitý cliffhanger je docela laciný a zničil mi předpoklad, že dvojka je lépe strukturovaná než jednička. Takže - stejně jako minule. Tentokrát ještě blíž čtyřem hvězdám, ale za ta zklamaná očekávání... ne. To nejde. Edit po druhém shlédnutí: tak jo, jde. (11.12.2013)