Bunraku

Bunraku patří do stejný sorty jako Sin City, Gamer, Speed Racer, Goemon nebo Scott Pilgrim proti zbytku světa, čímž se míní, že nestaví na tradičních médiích (literatura, výtvarné umění), ale spíš na těch nových (komiksy, počítačové hry). Hlavně jde ale o to, že těmto novým médiím podřizují samotný film a jeho pravidla, dokonce bych se snad nebál hovořit o nějaké vlně či hnutí. Nejdál v tomhle zašel asi mangami a anime inspirovaný „animák s živými herci“ Speed Racer. Konkrétně tady to pak znamená, že počítačové hry kontaminovaly jak příběh (čtyři typy nepřátel: běžní pochopové umírající po stovkách, osm bossů, bodyguard padoucha, závěrečný padouch), tak styl filmu (jedna akční honička braná z ptačí perspektivy kopíruje Grand Theft Auto 2, jiná akce, během níž projde Hartnett několikapodlažním vězením plným nepřátel, připomíná plošinovky). Nejinak je tomu s komiksem, který taktéž prostupuje příběhem (stylizovaný 2D postavičky, každá se svým poznávacím znakem, třeba bodyguard Kevin McKidd propojuje boj s tancem Freda Astairea) i stylem (hlavně kulisy připomínající papírmaš či vystřihovánky barmana). Odsud je i zřejmé, že vážnější rovina tu patří počítačových hrám a nějak postavy omezuje a současně prověřuje jejich schopnosti, kdežto ta komiksová rovina jim spíše nahrává a celý film odlehčuje. I ty komiksový kulisy se jistě daly během natáčení libovolně přesouvat na přání režiséra a herci tak měli k dispozici maximální svobodu co se prostoru týče – jinak řečeno kamera tu není limitována kulisami, jak je běžné, ale má nad nimi prim. ____ Bunraku lze nejlépe chápat jako americký art. Coby indie film je to takový ekvivalent evropských, blízkovýchodních či jihoamerických artů, jen s tím zásadním rozdílem, že se úplně nezbavuje čitelného příběhu. Kdybychom to měli říct v odborných termínech, tak existují čtyři způsoby, jak se postavit k filmovému příběhu, řazeno od těch nejvíce používaných po ty méně atraktivní: neomezená narace (nejčastější přístup, vševědoucí vypravěč nám podává všechny důležité informace; příběh >> styl), omezená narace (jsme omezeni jen na jednu postavu, co neví ona, nevíme ani my, situace se zkrátka komplikuje; příběh > styl), parametrická narace (film sice příběh vypráví, ale nesejde na něm; příběh < styl), vyprázdněná narace (příběh zcela absentuje, klíčový je styl filmu; příběh << styl). Jenže tyhle čtyři způsoby, kterak se postavit k příběhu, jsou odvozený hlavně z té evropské či blízkovýchodní kinematografie. Naproti tomu Bunraku nějakým způsobem propojuje neomezenou naraci s vyprázdněnou narací, příběh se stylem, a tím trochu mate. Již zmiňovaný Speed Racer na to dojel u širší veřejnosti i u kritiků. Prostě Američani, i když točí stylově progresivní filmy, tak se pořád drží nějakého alespoň elementárního příběhu. Ať už je k tomu vedou důvody komerční (jinak to neprodáme), socio-kulturní (jsme národem bytostných pragmatiků) či historické (chybějící historii si suplujeme příběhy). ____ Kdykoliv se na plátně octne Harrelson, je o srandu postaráno. Ovšem jak říkával Vančura „humor není smáti se, ale lépe věděti“, pročež se nabízí vnímat Harrelsona jako demiurga, jako architekta celého příběhu (homodiegetického vypravěče, chcete-li), který si obě hlavní postavy doslova vytvořil, vystřihl, jak se v jedné scéně naznačuje, jakož i celý svět, jehož zmenšeninu ukáže v baru tomu šermíři, jenže ten samozřejmě nic nepochopí a označí celou vystřihovánku za obrázky pro děti. Pak se ale nemůže divit, že mu pořád něco uniká a že připomíná kačera Daffyho, kterého si ve slavným díle Duck Amuck z ´53 doslova kreslí ďábelský animátor Bugs Bunny. Odsud můžeme vyřešit i hádanku, proč se ten film vlastně jmenuje Bunraku? Bunraku označuje japonské loutkové divadlo, kde se na jevišti objevovali spolu s loutkami i loutkáři. Zde je tím loutkářem, respektive vypravěčem, který se přímo účastní příběhu, barman Harrelson. Pěknej ptáček! (05.02.2012) (méně) (více)